Colours of Ostrava: Opsat kruh

Začít na KAMP! byla skvělá volba. Nalaďte se: kotoučové přehrávače jsou zase v kurzu, ve skříni máte spousta pestrobarevných košil a bund se stojáčkem, na ní plakáty Cyndi Lauper a před domem duhovou favoritku. To je svět KAMP! Koncentrované letní hitovky sypou z rukávu a není nad čím přemýšlet. Buď se líbí a tančíte, nebo se vám nelíbí a tančíte jen o trochu míň. Podobně tak u dalšího návratu do minulosti s Gus Gus. Daníel Ágúst Haraldsson ve vězeňském pyžamu (zřejmě od Gucciho) a Birgir Þórarinsson v krajkové tunice a třičtvrtečních legínách mají pro párty uděláno. Na pódiu se sice pařilo trochu více než pod ním, ale ani jednu stranu to neodradilo. A festivalová klišé to jistila: 1. Zeptat se publika, jak se má. 2. Pochválit, jak extrémně dobře vypadá. 3. Vyfotit se s ním. 4. Poděkovat v češtině. 5: Povinně jej roztleskat.

fotografie z posledního festivalového dne tady

Osvěžující výjimkou byl navrátivší se Seasick Steve. Na jeho velký úsměv, “ZZ TOP” bradku a armádu ručně vyrobených “kytar” nešlo zapomenout (jedna vypadala jako předělaná plechovka psího žrádla, fakt). Díky němu už mi ani nevadí, že jsem letos neviděla Rolling Stones - Seasick stačí. A víte, co nám ten ošlehaný bluesman v monterkách řekl? Že má tu úplně nejvíc vysněnou práci. Protože pracuje pro nás. Jsme jeho šéfové a on doufá, že jsme spokojeni. Zaměstnanec roku.

Škoda zpoždění extravagantní Grace Jones. Neviděla jsem ani polovinu jejich paruk a kostýmů. Svlékla se nakonec, nevíte? Minimálně entrée stálo za to: schovaná za vlajkou s vlastní fotografií vystoupala na schodiště nad stagí, v přísné masce kovové lebky s havraními pery, po celém těle pomalovaná bílými symboly... Youtube ji miluje, takže udělat si vlastní obrázek není těžké. Možná šlo spíš o podívanou než zajímavý koncert, ale sešlo na tom? Sobotní večer byl naprogramovaný na bezstarostnost. Hned po Grace nastoupil Ziggy Marley, na Fresh Stage pak navazovali okouzlující Daara J Family. Senegalská parta, která nám v čele s Faady Freddym přijela vysvětlit, že se hip hop vlastně zrodil v Africe. Takže mír, lásku a reggea-fusion všem!

fotografie z posledního festivalového dne i tu

To nejlepší ze soboty? Jsme zase v Americe (viz. Miss AmeriKa), Kafka Band zareagoval na nedokončený Kafkův román. Trojjazyčné uvedení, kde Jaroslav Rudiš mísí angličtinu s němčinou obsahuje předčítání v originále, novou hudbu a samozřejmě výtvarné projekce. Mistrně komponovaný program s kabaretním nádechem doprovází technicistní abstrakce, digitální krajiny a temně aranžované teze typu “lidé se ztrácejí, tak to má být”. Rudiš čte, někdy křičí, Švejdík šeptá a zpívá přes vokodér. Zádumčivé melodie protínají prvky blues, industriálního rocku nebo raveu, drobné, úsporné balady posilují poetičnost projektu. Jeden z využitých motivů - “v dnešní době není o čem snít” - díky letošním malým Colours objevům neplatí.