Colours of... Padesát odstínů hudby

Z dálky na nás mává industriální kolos. Lidí jak mravenců. Tohle bude velké. A taky že jo. Impozantní brownfield s vyhaslou vysokou pecí ohromuje v každém okamžiku. Kulisa jak Brno. Vlastně Ostrava.

Začalo to počesku s olomouckými Nylon Jail. S frontmanem jsme se potkali minulý týden během Wattican Punk Ballet exhibice pod hradbami, když ještě kopal za Two Men. Nic proti, hodní kluci, všechno, ale tohle je úplně jiná liga. Laškovně rozesmátá basistka, řehtačka a uhrančivý kytarista, zhlédnuvší se co do techniky i vystupování ve Václavu Havelkovi. Výrazně hutnější zvuk, skvěle vystavěné skladby, žádné tralala, tralala, refrén, refrén, ale sebevědomé gradované opusy, kdy se ústřední téma s přibývající hlasitostí syrově vyvíjí až k málem destrukčnímu finále. Psycho mlha a bílé světlo, hm, tady někdo kouká na Lynche. Lezu ven a rozhlížím se. Areál se teprve zaplňuje. Organizátoři neponechali nic náhodě, všechno je v klidu. Štrůdly postupují, nikdo neřve a nehroutí se. Pošéfovaný blázinec, úsměvy. Jinde standard, já vím. Ale pořád si nemůžu zvyknout, že podobný luxus zažívám u nás v Kocourkově.

Loni jsem nebyl, Colours si pamatuju z Louky a Hradu, ale už tehdy jsem věděl, že zajímavější festival u nás nenajdete. A Vítkovice mu bez debat dodaly na osobitosti. Před dvěma lety vařil na New York City Stage skvělou atmoškou dojatý Scott McCloud s Paramount Styles. A protože historie se někdy opakuje a Scottyho uhrančivý sexy chraplák nostalgicky zatoužil po Ostravě i tvrdších polohách, užívám si podezřelé pohostinnosti Andreje Babiše a v přítmí Agrofert Fresh Stage si peru do hlavy noiserockové Girls Against Boys. Jejich set má grády a bubínky se chvějí stejně spolehlivě jako kruhové svěrače všech přítomných. Když jsem míjel našlapanou hlavní scénu, která zrovna hostila severské čaroděje Sigur Rós, musel jsem z uší oklepávat jinovatku, tady jsem nevěděl, co si sundat dřív, taková to byla divočina. Bubeník se utrhl ze řetězu, peklo. Nařvaná kytara a dva basáci. První pro jistotu vyztužil zápěstí kobercovou izolepou, druhý si vzal na pomoc klávesy. Zvuk útočí na lidi intenzitou splašeného stáda, ti se mu absolutně poddávají propuká solidní taneční párty. Koncert uteče rychlostí blesku, na přídavek není prostor. Uvidíme se v pátek večer, Scotte!

Peckou dne ovšem byli dva sotva náctiletí kluci z L.A. The Bots předcházela pověst mladistvých ebenových punkerů. A že prý nářez a energie a tak. Nečekal jsem nic, dostal jsem všechno. Proč se zaklínat škatulkou punk, když tihle hoši umí i krásně špinavou garáž nebo White Stripes revival. Rozvrzané kytarové finesy, štiplavé klávesy, bicí jako když bičem mrská. Divím se, že s tímhle monstrózním afrem se malý perkusista vůbec vešel do letadla. Dav si to užívá. Místo piva létají vzduchem pet lahve s neperlivou vodou, na kelímky je páďo záloha. Inteligentní eko agitka, pane Radegast. Chvílema neslyším zpěv, zato tam zřetelně slyším Arctic Monkeys. Navzdory nízkému věku vystupují bráchové uvolněně a sympaticky. Škoda, že jim ke konci setu posluchači mizeli na Island. Kdo ví, třeba se za pár let karta obrátí. Času na to mají habakuk a talentu na rozdávání.

Zavírám opět s reprezentanty domácí provenience. Vložte kočku, alternativa z jiného světa. Kdyby byla Alenka hipster, vkládala by kočku Šklíbu v Říši divů od rána do večera. Málo místa, dusno jak v řitním otvoru. Jenže všichni vypadají tak spokojeně. Člověk nemůže mít všechno a na první den toho bylo ažaž. Hej!