Colours počtvrté: Podtrženo a sečteno

Vedro. Žhavý kotouč na nebi vás griluje jak stánkař klobásy, prach se lepí na patro a pokrývá tělo nesmyvatelnou krustou. Poslední den, všechno už je jedno, bágly sbalené, čas se loučit, probrat v hlavě plusy i minusy, zkouknout program a vyrazit.

Když jsme u těch plusů, jednoznačným vítězem je Drive stage. Vzhledem ke svému umístění ve stanu se z ní sice brzy stala sauna, přesto je program asi nejzajímavější. V neděli odpoledne se na ní v rámci svého prvního českého turné k novému albu Takes One to Know One představila šestičlenná sestava Graveyard Train z Austrálie, která sice tvrdí, že country zas tak moc nehraje, ale úplně věřit jim to taky nemůžete - nástrojové složení totiž stylu odpovídá více než dobře. Banjo, kytary, bicí, dobro, navíc kladivo a řetěz. Chlapci se dali dohromady v hospodě, a to dokonce putyce inspirované Prahou a Čechami. Společným jmenovatelem textů je smrt. Na krásy posmrtného života se nehraje, všichni zemřeme zbývá jen tma a vzduchoprázdno. Aussies se zařadili mezi nejlepší festivalové sety, výborně šlapající parta šílenců. Pokud jste prošvihli, máte ještě příležitost v Jablonci, Praze a Veselí nad Moravou.

Klokani měli v neděli na Colours sraz, sotva dokvíkla kytara Graveyardům, už to rozbalovalo na hlavní stage John Butler Trio, namakaní muzikanti Butler, basák Byron Luiters a nový bubeník Grant Gerathy. Všechna čest, „miliónovej hipík“ umí na svou dvanáctistrunku i banjo kouzla, zvuk vynikající, do publika házel vtipy při pilování nehtů, zdatně reagoval na výkřiky, léta buskování jsou znát. Většina fanoušků toužila po jeho hitu Ocean, kterého se dočkala už v první půlce koncertu, končilo se novinkou Livin´ in the City z aktuálního alba Flesh & Blood.

Na přídavky nebyl na Colours moc čas, což nesli značně nelibě ctitelé jedné z hlavních festivalových hvězd The National. Milovníci prominou nebo si připraví kamení, pokud nejste skalním příznivcem nebo jste nebyli v kotli, nešlo ven nic. Nuda s podprůměrným zvukem a nulovým zpěvem, která nebavila ani jako zvuková kulisa k večeři.

Mimochodem jídlo! Vegetariáni konečně měli co jíst, stánek s vodou zdarma a sprchy byly mimořádně dobrým nápadem, v areálu bylo díky úklidové četě a zálohovaným kelímkům čisto a až jednou, v budoucnu, přibyde trávník na místo zbylých kamenů, radost nebude znát mezí. Znavené oči a uši potěšili Eggnoise, kdo měl sílu, prošoupal závěrem taneční podrážky na show britského popíkáře Johna Newmana.

Kdosi se vyjádřil, že to, co dělá festival festivalem, jsou rozespalé holky v oversize trikách, jdoucí si ráno malátně čistit zuby ke kohoutkům. Colours of Ostrava dělá třetím rokem jedinečné industriální panorama, nad kterým zahraniční hosté i kapely žasnou. Najdou se však i nepochopitelnosti typu Horkýže Slíže na hlavní scéně, Arnalds a Faker na zoufale malých scénách, téměř zbytečná busking stage a každoročně nejpříšernější i nejhlučnější atrakce sponzorského tanečního stanu na hlavním tahu.

Podtrženo a sečteno. Letošní ročník byl nadmíru klidný a pohodový. O kvalitě vypovídá stále pestřejší návštěvnický jazykový mix i zlepšující se služby ve všech směrech, člověk se už těší, co se změní, vypiplá a načančá do 16. července 2015.