Colours podruhé: Oběť lásky a ženy ze severu

Když se ručička teploměru šplhá ke třicítce a společně s teplotami narůstá i spánkový deficit, nemůže vzbudit větší nadšení nic jiného než pozdně odpolední začátek festivalového programu.

A i přesto, že v půl sedmé večer se chodí opalovat málokdo, ze zaprášených návštěvníků stékal pot proudem, stejně jako z floridského rodáka Charlese Bradleyho.

Nicméně nepředbíhejme. Než se šestašedesátiletý zpěvák objevil na pódiu, přichystala mu jeho osmičlenná doprovodná kapela Menahan Street Band, vskutku hvězdné entrée. Dechová sekce se sladěnou choreografií, kvádra, spíkr a on, Screaming Eagle of the Soul, Mr. Bradley. Téměř se zdá, že vzniká jakýsi Sugarman syndrom. Na globální hudební scénu jsou najednou vytahováni – se vším respektem – neznámí senioři, kteří se hudbě věnují celý život. V době rychlokvašek z talentových soutěží je pro publikum přinejmenším dojemné vidět téměř filmové osudy, pokoru a především už hotové muzikantské osobnosti. Bradley strávil většinu svého života jako kuchař a napodobitel Jamese Browna, v jeho pohybech i oblečení je to stále znát. Šedesátkový a sedmdesátkový soul v hrdle, s kulatým vyvaleným břichem tančí, lká i mrká na první řady, několikrát zopakuje, jak je obecenstvo krásné a že ho miluje, umělost z toho ale necítíte ani vteřinu. Dle svého zvyku po koncertě zapluje k prvním řadám, poté i přeleze ohrazení, se všemi se objímá se slzami v očích. Ví, že se stal slavným především díky evropskému publiku. Skvostný zážitek a pravděpodobně hudební vítěz druhého dne.

Fanoušci party Slima Cessny měli hody. Ve čtvrtek Slim Cessna's Auto Club, v pátek Denver Broncos UK. Rozdíl mezi kapelami vysvětlují sami muzikanti více než jednodušše. První je hlasitější, druhá tišší, jemnější, ač jsou texty krutější. Historky z americké historie hudebně odvyprávěli s hornickými helmami na hlavě, na Full Moon stage zavládla pochmurně intimní atmosféra umocněná industriálním panorama. Denver Broncos UK vydávají na podzim album, těšme se.

Z country se člověk jen tak nevymotal, na Arcellor Mittal stage to totiž rozjela jedna víla. Emilíana Torrini klame jménem, „björk“ akcent a druhé příjmení Davíðsdóttir už prozradí, že je další zástupkyní ostrova, kde je muzikantem asi každý druhý. Island. Valná většina příchozích čekala na její megahit Jungle Drum, pomalejší poloha elektro folku s tklivou country lap steel kytarou jí však slušela ještě o krapet víc.

Redl se svou kapelou, Pospíšil s pěti P, to už je slušný ansámbl na jedno pódium. Staré a pořád dobré, výborní muzikanti a písně, co se jen tak neohrají. Husličky samozřejmě nechyběly. Zaz půlku koncertu prokecala, tentokrát se snažila i o češtinu, počáteční arytmie vyšuměla pod náporem francouzského, téměř cirkusového šansonu, střihla si největší fláky, inu proč ne, ale zase proč ano, když byla na Colours před dvěma lety.

Večerníček v podání Dánky Karen Marle Ørsted aneb MØ byl luxusní. Zjev upocené Sporty Spice s látkovou gumičkou v culíku, výbornou projekcí, elektro indie fuck off pop. Šikovná děvenka, jen víc takových!