Colours poprvé: Rozmlácené sudy a blues farmáře z Nemanic

Ostrava je letos díky Colours opravdu barevná. Pravděpodobně není místo, kde byste neviděli plakát, leták či směrovku, hraje se nejen ve Vítkovicích, ale i na ulicích, a především v Ostravanech nepříliš oblíbené Nové Karolíně i vedlejším nově zrekonstruovaném Trojhalí. Hlavu si můžete ukroutit nad tím, proč se Evropským hlavním městem kultury 2015 stala Plzeň. Jediným minusem je evidentní vyprazdňování ostravského centra, kde je sice spousta příjemných kaváren, obchody ale zavírají jeden za druhým a na hlavním náměstí chcípl pes. Vítkovický areál rok od roku vzkvétá, přechody mezi jednotlivými scénami se stávají snesitelné, všechna čest, kamení čím dál méně.

Pokud byste nevěděli, co si z programové nabídky vybrat, rozhlédněte se kolem. Mezi návštěvníky se totiž díky konferenci a showcase Crossroads pohybuje skupina elitních zahraničních promotérů a žurnalistů, jejichž kroky se vyplatí nenápadně sledovat.

Zatímco se hlavní scéna teprve připravovala na francouzské bubeníky Les Tambours du Bronx, na ostatních pódiích už Colours vypukly. Vzduchem se neslo ska slovenských Polemic, mladší publikum potěšili chytlaví Američané Kuroma, o něco později se konečně zahájilo i oficiálně na obří hlavní stagi. Sedmnáctihlavá bubenická saň není rozhodně pro každého. Do půl těla svlečení svalnatci mlátí usilovně do pomalovaných plechových sudů a nepochybně dokáží udělat show, jen to mnohdy přípomínalo spíše tradici trutnovského festivalu, kde se nad ránem mlátí do plechových koryt. V porovnání s předchozími ročníky na úvodní koncert trochu bezduché, ačkoliv radost některých nad darovaným sudem, neznala mezí.

O pár kroků doleva už se na Drive stage zjevují chuť napravující Slim Cessna's Autoclub. Dvoukrká kytara s obrázkem Ježíše, klobouky, banjo, jipíí, potácející se a kolem ramen držící se Cessna a Munly. Moderní country zaplnilo stan i přilehlý trávník, škoda jen nepovedeného zvuku, Munly nebyl mnohdy slyšet, zkrátka celé jakési zašumělé.

Někdy musíte udělat kompromis, případně zvolit běh. Na legendu Winstona „Electric Dreada“ McAnuffa, s jeho francouzským parťákem, akordeonistou Francois-Xavierem Brossardem aka Fixim stálo zajít byť jen na chvíli. Dredatý Jamajčan přeskočil hrazení mrštněji než ochranka, provlál davem se svítícím tulipánem v ruce, za chvíli byl zpět na pódiu, zatímco Fixi spolu s beatboxerem a perkusistou Marcem Ruchmannem excelovali na pódiu. Kdo si nechal ujít, může napravit v září, trojice vystoupí v pražské Akropoli.

Vrchol dne? Seasick Steve. Vousatý třiasedmdesátiletý chlápek v lacláčích, který ještě před pěti lety neměl práci, střídal domy i země jak na běžícím pásu, hrával na ulicích, živil se sezónními pracemi a po večerech upravoval prapodivné staré kytary nebo si vyráběl vlastní instrumenty. Když ale souhrou náhod vystoupil v britské talkshow Later with Jools Holland, hudební svět užasl. Dřevní tulácký blues na třístrunnou kytaru vzbudilo značný rozruch, Steve obrazil kdejaký festival, spolupracuje s Jackem Whitem a nepočítaně dalšími, přesto nosí pořád holinky, vypadá jako dřevorubec a na pódiu pije víno rovnou z láhve. Říká se, že starýho psa novým kouskům nenaučíš, Steve na to téma dokonce složil píseň, ale v jeho případě to rčení tak docela nefunguje.

Spolu s bubeníkem „tím druhým idiotem“ Danem Magnussonem dokážou zblbnout dav puberťáků songama o autech i životních cestách, na kytaru z valchy, poznávací značky, výfuku a provázků hrají lovesongy tak, že holky pláčou. Kráska, kterou si Steve pozval dle své tradice na pódium, aby jí zahrál Walkin Man, nemůže uvěřit a utírá si oči, když jí potetovaný farmář zpívá „If you want me to stay, I'll stash my sleeping roll under your bed“. Jeho si zkrátka zamilujete během vteřiny.

MGMT na hlavní scéně už jen okrajově, proud unavených ale ještě relativně čistých návštěvníků míří do postelí, čeká nás toho ještě více než dost.