Colours potřetí: Nejstarší pop songy, vousatí muži a klobouky kam se podíváš

Každý rok se vymyslí blbina, kterou mohou sponzoři nacpat širokému davu. Gumové náramky, karimatky, svítící kdovíco, však to všichni známe. Letošní Colours jsou ve znamení klobouků. Záplava růžových, modrých, pirátských a kovbojských huček kam oko dohlédne.

Nicméně odhlédněme od festivalového stylingu a pojďme ke scénám. Prodavač na Full Moon scéně texty a hudbou potěšil, zpěv ale nutně potřebuje vylepšit. Parno stále trvá, Pleskotův Gong poskytuje příjemný azyl, člověku se z něj ani nechce a to nejen díky chladu. Ira Iarlu Ó Lionáirda zná české publikum jako hosta Čechomoru, faktem je, že Ó Lionáird je jednou z největších hvězd irské hudby a world music vůbec, mnoho let byl členem Afro Celt Sound System, spolupracoval s Peterem Gabrielem, na jehož labelu Real World records vydává desky. Před několika lety se potkal s neméně slavným kytaristou a producentem Leem Abrahamsem, společně vydali desku Foxlight, naživo však v podstatě nevystupovali. To se podařilo až na Colours, kde v triu s americkým bubeníkem Chrisem Vatalarem, předvedli průřez Ó Lionáirdovým repertoárem. Autorské kousky i tradiční písně, jak sám zpěvák dodal, v podstatě popina, jen ze začátku 19. století. Nechtělo se věřit, že spolu trojice zkoušela před provedením jen pár dní, souhra byla dokonalá. Ó Lionáird o pauzách vtipkoval, vzpomínal jak na Čechomor, tak setkání s Jiřím Černým. Krása Iarlova hlasu, vznášejícího se prostorem se těžko převádí do slov, nutno zažít.

Chet Faker by si býval byl zasloužil hlavní stage, kolem Agrofertu bylo natřískáno, vousatý fešný Australan zde o příznivce vskutku nemá nouzi. Dalším zarostlíkem se značně pohnutým osudem, byl John Grant. Americký písničkář začal pomalu Vietnam či I wanna go to Marz, uměl to však zdařile rozjet v nakažlivém rytmu osmdesátkového elektropopu. Dvoje klávesy postavené proti sobě se jen tak nevidí, Grant navíc baví díky své naprosté uvěřitelnosti. Nic kašírovaného, přemrštěného ani laciného.

Robert Plant měl jedno jediné malé mínus. Ačkoliv to tak před několika měsíci vypadalo, nakonec nevystoupili jako předkapela North Mississippi Allstars, které si jinak často na turné zve. Škoda. Tím ale veškeré výhrady končí. Výborná doprovodná kapela, kde hrají prim kytaristé Skin Tyson a Justin Adams, a také pro mnohé návštěvníky nečekané tóny, vycházející zpod prstů Juldeha Camary, hráče na jednostrunné africké housle ritti.Už v září vydává Plant and the Sensational Space Shifters nové album, štědrá ukázka zazněla už na Coloursáckém setu- novinky Rainbow, Turn it up a Little Maggie se střídaly s Led Zeppelinovskými kusy. Parádní show, ze které se nechtělo odejít, i když vedlejší scény měly co nabídnout. Třeba Bee and Flower nebo Guillauma Peretta & The Electric Epic.

Závěr sobotní noci zcela patřil johannesbursko-holandské partičce Skip & Die. Napsat něco o energii a živelnosti je v tomto případě naprosto nedostačující, kvartet fuckující politiky a glosující globální problémy je taneční párty na tripu, ze kterého jde hlava kolem. Zpěvačka Cata Pirata, vizuální umělkyně a módní ikona je k nezastavení, s potutelným úsměvem skáče po pódiu, vrhá se do davu, ječí, zpívá a kráká, zkrátka skip and die motherfuckers! Pot se leje ze všech proudem, i když zbývá do raníčku jen pár hodin...