CoO 2016, den druhý: Letem světem

Gratuluju Colours k volbě Noisy Pots jako otvíráku na Arcelor Mittal – klukům udělala velká scéna dobře a vytřískali ze sebe maximum (doslova). Taky jsem ráda, že dostali prostor oslovit nové publikum. Stojí na pomezí tanečního elektra a bubenické show a jejich ústřední postavou je multitalent a hudební génius Michal Šupák. Jde o dobře poskládanou, vrstvenou, bohatou a nejednotvárnou muziku, takže bych se přimlouvala: zkuste je!

Mbongwana Star měli oproti nim velkou smůlu. Dvakrát jim vypadl úplně celý zvuk a zásadně v nejvnehodnější okamžik. Jejich hypnotická fúze rocku a rituálního afrického zpěvu stojí na repetitivních, silných grifech, kterými uváděli přítomné (a sebe) do hendrixovského transu. Hodně jiná hudba a hodně jiní frontmani: pánové v letech, v oblecích s kravatou a na vozíku kombinovali francoužstinu, angličtinu a jakési tribální halekání, a co hlavně, pařili. Celým tělem. Šlo zřejmě o jakési vítězství ducha… To o kus vedle vítězil v šapitó Europy místo spirituality humor. Korejští bubeníci Noreum Machi nepřijeli opěvovat tradiční kulturu, ale představit moderní program na jejích základech. Tasili starodávné nástroje a do toho vtipkovali třeba o lásce, učitelích, počasí nebo politice. To bylo velmi osvěžující.

V sedm večer jsme neodolali Auroře. Kvalitou a jímavostí projevu předčila veškerá má očekávání. Slyšet její zanícený soprán a zároveň vidět její trhavou choreografii naživo, bralo za srdce. Tím spíš, že se upřímně rděla a za každou písní publiku znovu a znovu děkovala. Jen nás ve stínu nové francouzské tragédie zamrazilo, když teprve devatenáctiletá kráska opatrně dodávala: "Jsem tak ráda, že jsem tu s vámi! Zažíváme nádhernou chvíli, a přitom světu teď, myslím, vládne chaos..."

Hned na to přišel čas Veeny. Temno nad, temno pod. Kondenzovaná ponurost jejich aktuální desky mi někdy nedovolí pustit si ji. Jistě, Veronika je klenot a její tichý křik léty zraje. Ale kdyby neměli být předehrou před ANOHNI, ponechala bych si klid a šla jinam. Jenže to bych přišla o oprášenou, už neuvěřitelných osm let starou Longtemps. A to by mě mrzelo.

Přeskočím ANOHNI, potřebuje zřejmě více prostoru v jiném textu, a ještě zalichotím Kiasmos a Ohm Square. Dotažené, ničím nerušené sety byly v pozdní hodinu příjemně jednoduché. Sice jsem u českých "legend žánru" čekala větší pozdvižení, ale co nedala hudba, dala vizualizace. Charlie One a Jan ukrytí za polopropustnou bránou viseli mezi dvěmi projekcemi. Prostorový videomapping kloubil přírodní scenérie i geometrii a Charlie One zpívala, jak to umí jen ona: jako trochu sprostá, trochu zbrklá, přitom vtipná a sexy mladice. Made a deep sound!