CoO 2016: Polský triptych

Maria Peszek je nekorunovanou mluvčí demokraticky smýšlejících a svobodychtivých, polskou rebelkou bojující proti katolicismu, cenzuře a ortodoxii. Byť sama pacifistkou a tichou ženou, svými protest songy výstražně zdvihá prst a mobilizuje. Jenže zatímco loni přidala rozjuchanou pódiovou show, letos se rozhodla svůj manifest ponechat v nejsurovější podobě. V deštivém a mrazivém odpoledni tak sálala z pódia druhé největší scény jen čistá frustrace. Ano, Polsko má nejeden velký problém a nelze před tím zavírat oči, ale bylo toho moc. Když zpívá o rozdělování národa křížem i nožem, o krvi rozprostřené po ulicích stejně jako v myslích a když natvrdo přiznává strach o svou zemi, která ji už nemůže být "ojczyzna", v člověku to vře. A já odešla poté, co zazněl song Jak Pistolet. Už jsem to neunesla. Text ve zkratce? „Slovo může ublížit, slova mohou zabíjet, dvě sedmnáctileté dívky měly se rády, v hlavě lásku a pistoli, jen aby už nic nebolelo, konec, amen, pouklízeno.“

Potřebovala jsem přepnout a Anna Maria Jopek se zdála jako ideální volba. V roce 2013 nabídla vyprodanému Gongu jazz, letos slibovala folklórní crossover. Bylo zvláštní vidět ji místo na barové židli v elegantních koktejlkách za pultem s kontrolery a dvěmi mikrofóny. V brokátovém, prošívaném kabátku a skupinou KROKE byla takřka k nepoznání. Šetřila texty a většinu času pouze popěvovala k houslím a akordeonu. Snesla by přirovnání k Ivě Bittové. Její rozsah i feeling je podobný, jen šeptavá a měkkounká polština dodává výškám přeci jen větší ladnost. Nicméně skladby měly po deseti minutách a vyžadovaly ohromné soustředění. Mix tanga, čardáše, francouzských šansonů a polských krojovaných plesů natahovali proháněním přes efekty a filtry a panorama krásné góralie se tak ztrácelo v mlze. Smutek trval a veškerou svou naději jsem tak upla k Arturovi Rojkovi.

Před pódiem stála v pěkném lijáku jen skupina polských skalních. Následovala zhruba osm metrů dlouhá mezera a pak zbytek publika až pod střechou. Rozhodla jsem se infiltrovat. Nadšená z toho, že znám Rojkovu tvorbu a navíc mluvím polsky, odpovídala mi první řada na všechny všetečné otázky. Ano, Myslovitz, původní Rojkovu kapelu, slavnější než naše Lucie, opravdu milovali všichni, bez rozdílu. Ano, těžce oplakali jejich rozpad, ano, Rojek je po návratu a svém prvním sólovém albu v podstatě celebrita, ano, jeho muziku uznávají i těžcí alternativci kolem OFF Festivalu, stejně jako televize, rádia a moderátoři talk show. Je symbolem kulturní kvality a vyšla o něm dokonce i kniha, protože o velkých osobnostech radno psát.

Hovor přerušil až příchod kapely - všichni v obleku, žena za orgány ve večerních šatech. Neuvěřitelně charismatický Rojek otvírá koncert písní Lato 76 a zpívají všichni, které mám na dohled. Beksa, Syreny nebo Kot i Pelikan mě dostávají do kolen. Jeho mistrovsky poskládané, osobní zpovědi nejsou běžný pop. Moudrost pána v letech, který zatraceně přitažlivě tančí a neztrácí energii, pracuje. Vlastní texty zpívá s úctou k životu a s překvapivou lehkostí básní o smrti, dětech, rodičích, paměti, stáří, zlosti... Zdánlivě banální příběhy ověnčil zkušenostmi a vysokými hudebními nároky. A do konce vystoupení stihl udělat spoustu radosti: třeba když zazněl pouze v doprovodu španělky a basy standard Cucurucucu Paloma, ještě více pak potěšil starým hitem Myslovitz, Długość dźwięku samotności. „A i kdybych byl sám, nezměním se, to není můj svět. Přede mnou je cesta, kterou jsem si sám vybral.“ Šeptám „díky“, už jsem to zase já.