Creepy Teepee: Jinačí ročník

Nedělní dopoledne jsem přemýšlel o tom, že letošní Creepy Teepee je v ledasčem jiné než předchozí ročníky. Doufám, že to nevyzní jako hláška nějakého festivalového harcovníka. Jde o to, že tentokrát se kapely střídaly na venkovním podiu a uvnitř v hale přesně na čas, takže někdy bylo nutné řešit dilema, co si nechat ujít. Jediná stage byla jedna z věcí, kterou jsem vždycky oceňoval, možná je to ale jen vrozenou nerozhodností. Druhá věc, více než polovinu line-upu tvořily české kapely. Ne že by šlo o druhořadý výběr, naopak, ale na Creepy jsem se vždycky rád nechával hlavně překvapovat. Objevování nových, nezvyklých projektů bylo vždycky jedním z hlavních důvodů, proč do Kutné Hory vyrážet.

Odpoledne začínali slovenští Yoko Phono, fajn kytarovka k tomu, aby rozfoukala hlavu těžkou z předchozího dne. Vzápětí uvnitř temnota libereckých Drom. Kytarové stěny se od jemného vybrnkávání pozvolna vršily, lámaly do rychlejších pasáží a nade vším vokál, z něhož mrazí v páteři. O něco později na stejném místě Esazlesa, o kterých by se nechalo napsat vlastně něco podobného, Esa snad jen hrají s větší zběsilostí. Na velké stagi příjemní Koban s odérem psychedelických šedesátek, Planety, kteří měli stejně jako před dvěma roky smůlu na déšť, Please The Trees. Uvnitř Karl Johan s akustickou kytarou, ambientní Ottaven. Všechny odpolední koncerty byly i kvůli zpoždění trochu uspěchané a bez většího zápalu a nasazení. S výjimkou Gagarin. Tahle elektronika s emotivním screamo vokálem je spolehlivá nálož energie, vždycky a všude. Škoda, že v půlce setu začínal/a uvnitř Mykki Blanco. Přesně kvůli tomuhle jsem míval rád jedinou stage. Viděl jsem jen zpovzdálí, vlnící se dav v natřískané hale, taneční queer rap, pro Krýpko příznačné. Tady se neuznávají hranice žánru ani genderu.

Venku pak Julia Holter, další „velké“ jméno festivalu, který ale z principu nikdy nedělí na headlinery a ty další. Doprovodná kapela ve složení bicí, cello, saxofon a housle, Julia kromě zpěvu hrála na klávesy. Indie pop s jazzovými ozvěnami, příjemná běžná muzika, chtělo by se říct. Americká umělkyně bývá často označovaná za písničkářku, která se nebojí experimentovat, ale v rámci Creepy má slovo experiment posunutý význam. I když nešlo o žádnou wierd záležitost, byl koncert Julie Holter silný. Písně nádherně klenuté, s úsporným dokreslením houslí a saxofonu, všemu vévodil sebejistý hlas, procítěnost a něha.

Venku po Julii už jen noční klid, policejní hodina je neúprosná. Ale každému bylo jasné, že uvnitř se bude bouřit ještě dlouho. Písničkář Ducktails, jinak také kytarista Real Estate, pokračoval v nenucené náladě, a po něm se rozjela zběsilá elektro párty jako každý večer a každý rok na Creepy. Atmosféra tepající pivovarské haly obložené kachličkami je unikátní. A při poslední noci možná ani tolik nezáleží na tom, že letošní ročník nepřinesl žádné velké překvapení jako ty předchozí. Ovšem na uvažování o tom, co se tady stalo, bude čas později. Během závěrečné afterparty se bilancovat nehodí.