CTM I: Večery v krematoriu

Přelom ledna a února je v Berlíně spjatý s depresí, s počasím, které lavíruje na škále od šedé mlhy a deště po bílou mlhu… a déšť. Slunce jsme viděli naposled před půl rokem, nebo aspoň tak to kdekdo cítí. Přelom patří i CTM festivalu, v jehož centru je elektronická hudba, a to nejen jako žánr, ale jako kulturní fenomén, který je třeba prezentovat, i zkoumat v kontextech. K uskutečnění letošního šestadvacátého ročníku vedla trnitá cesta, a tak na rozdíl od předchozích let nemá ani jméno jako obvykle ani jednotné téma. Proč je tomu tak, proč je letos vstupenek dostatek a nestojí se na ně fronty jako v letech minulých?

Hlavní program prvního víkendu se odehrává v prostoru silent green ve čtvrti Wedding. Kulturquartier vznikl z bývalého krematoria, které bylo jako první v Berlíně v roce 1909 navzdory protestům církve zřízeno na požadavek sekulární části společnosti. Po rekonstrukci o zhruba sto let později začalo sloužit ke kulturním účelům, genius loci a diverzita jeho prostorů tomu hrají do karet.

Kuppelhalle je obřadní síň, kaplička ve tvaru oktagonu, publikum je usazeno jako u táborového ohně nebo na ochozu o patro výš. Vystupující umělec je tedy ve středu pozornosti, ale i fyzicky uprostřed. Atmosféra intimní, ve chvíli ticha by byl slyšet i špendlík padající na černobíle dlážděnou podlahu. A první, kdo do této poklidné arény vstupuje, zažíhá kadidlo a ujímá se mikrofonu, je Švýcar Elischa Heller, který ve svém setu lavíruje mezi dronovou elektronickou stěnou, hyperpopem a synthpopovou chytlavou písní, kde hlas je slyšet ozvěnou z dálky pod efektní vrstvou autotunu, harmonizéru nebo i ve falzetu a může tak připomenout Jónsiho.

Písně umělkyně Plus44Kaligula ze Spojeného království začínají jako klasický šanson, jen místo piána se objevuje elektronická harfa nebo podobný minimalistický doprovod. Postupně přechází v hutné aranže, hlas je čím dál více intenzivní a v kombinaci s typickým frázováním se na mysl dere srovnání se samotnou Björk. V doprovodu s výrazovým herectvím, jak jen to minipódium dovoluje, se jedná o silný zážitek.

Betonhalle byla původně márnicí, což může znít morbidně, ale jedná se jen o rozsáhlejší industriální podzemní prostor. Betonová podlaha, betonový strop, betonové sloupy. Tady se odehrává oficiální zahájení festivalu s projevem organizátorů. Ti akcentují hlavně nejistotu, jak ve světě, tak v rámci místní kultury. Berlín, který profituje z alternativní kultury především co se elektronické hudby týká, se v minulém roce rozhodl snížit či zmrazit rozpočty vydávané na podporu kulturních institucí i událostí. CTM festival byl během podzimu bez možnosti plánovat rozpočet a musel oddálit plánování celé akce. Proto byla dramaturgie nucena jednat se zpožděním i ohledně programu. A prostor silent green je z těch, které se ocitají v existenciální nejistotě.

Pak přichází na pódium duo Tarta Relena ze Španělska. V hale se nejprve rozléhá katedrální atmosféra s dvojhlasem jen místy doplňovaným minimalistickým elektronickým beatem, o všechno ostatní se postará harmonie vokálů. Postupně se rytmus komplikuje a dostává do vlivů flamenca, jen bez obligátní kytary. Nemohu nezmínit experimentální kus, který možná nebyl nejlepším momentem vystoupení, o to byl dojemnější. Umělkyně zpívaly zvláštním jazykem, aby přidaly instrumentaci a beat a pustily to pozpátku. Najednou se začala vynořovat slova, což pobrala i moje mrzká španělština: šlo o poctu Davidu Lynchovi a jeho Twin Peaks.

Večer uzavřela avantgardní berlínská skupina 33, která mísí vlivy od vážné hudby přes prog rock po atmosferický black metal a EBM. Hlasová ekvilibristika zpěváka Ivana Chenga, která zahrnula barokní kontratenor, čistý zpěv i žíly trhající scream, rozhodně zanechala dojem.

UVAŘ POLÍVKU, ARCHIVUJ TECHNO

Konference na téma Uchovávání a archivace elektronické hudby a taneční kultury je streamována zdarma online a nabízí spoustu zajímavých přednášek od akademiků, kteří se danou oblastí zabývají. Mezi bloky, které zaujaly nejvíc, patřila ta o dokumentaci scény v Bělorusku v podmínkách politické oprese nebo panel o lokálních komunitách a scénách napříč Evropou, od pololegální v Liverpoolu přes historické kořeny taneční kultury v Madridu po rozkvět drum and bassu v Portu.

V Betonhalle ještě stihnu éterický koncert Dis Fig v doprovodu bubeníka Spooky-J, ovšem hlavní hvězdou večera jsou These New Puritans. Začínají baladicky a snově, zpěvák a hlavní skladatel Jack Barnett sedí za pianem. Celý set postupně graduje a závěrečná monumentálně provedená skladba Organ Eternal je přesně to, co chcete mít v uších na cestě domů.

Nedělní Kuppelhalle se zaměřuje na východní Evropu, a to především na vokální složku tamního folklóru, což prostoru sluší. Zastavujeme se na pomezí Slovenska a Maďarska s Adelou Mede a Martou Forsberg s jejich dvojhlasými variacemi na lidová témata, poté přichází ukrajinský skladatel a producent Heinali s modulárním syntezátorem, jen záhy ho bosýma nohama následuje zpěvačka a skladatelka Andriana-Yaroslava Saienko. Právě její hlas a práce s tradiční technikou zpěvu jsou v centru pozornosti. Společný set aktualizující tradici do podoby experimentální avantgardy si nakonec vysluhuje dvojité standing ovations.

V márnici se opět setkáváme s bubeníkem Spooky-J, tentokrát sólo na bicí se samply, připomíná projekt Technoself Deantoniho Parkse a dodává solidní porci energie. V tom pokračuje i instrumentální indonéské duo Kuntari, které vychází ze starých kmenových rytmů a obohacuje je o současnou složku soundscapes, psychedelie a zvukového experimentu. Nikdy jsem neslyšel trubku znít tak, jak během jejich setu.

Neděli uzavírají Xiu Xiu. A přes veškeré charisma, přes to, že Jamie Stewart i zbytek kapely do toho dává vše, se nedá říct, že by to v publiku příliš rezonovalo – od poloviny koncertu se hala vyprazdňuje. Nejsem si jistý, že je to jen pozdním nedělním večerem…