CTM II.: Berghain trochu jinak

Pokud použijeme klišé o tom, že Berlín je Mekka techna, pak Berghain musí být jeho Al-Masdžid al-Harám. Loni oslavil dvacet let existence a přes občasné klepy o tom, že tenhle rok už určitě zavírá, což před stupem vytvoří ještě delší frontu než obvykle, stále stojí a stále funguje, stále je možné zažít legendární přísnost vyhazovačů u jeho dveří – jednou se mi podařil dokonce hattrick, třikrát za víkend se pokusit dostat dovnitř, vždycky marně. „Heute leider nicht.”

Před Berghainem jsme si ale všichni rovni. Není to tak dávno, co skrz jeho dveře nebylo dopřáno projít ani nejbohatšímu muži světa. Elon Musk na svoji sociální síť nejprve frajersky napsal, že tam vlastně stejně nechtěl a odešel sám, protože na fasádě visel nápis PEACE. A nedlouho poté si ve své nové továrně blízko Berlína založil vlastní techno klub pro zaměstnance. A aby jeho pomsta byla kompletní, začal podporovat krajně pravicovou AfD, aby to německým levičákům opravdu natřel.

CTM je od klasického víkendu v tomto klubu velmi odlišné jak dramaturgií, tak obecenstvem. Festivalu jsou uprostřed týdne vyhrazeny dva večery na hlavní stagi a jedna klubová noc na všech třech stagích v celém objektu. A program je poměrně rozmanitý, s důrazem na okrajové a crossover žánry nejen elektronické hudby a na performativní složku, která je někdy až bizarní.

TECHNO LOMENO DIVNOSTI

Legenda kolem vstupních pravidel do klubu je tak zarytá do podvědomí, že když se vstupenkou nebo festivalovým pasem projdete přes vyhazovače, necháte si přelepit fotoaparát na mobilu i letmo prošacovat kabát a konečně vstoupíte do rozsáhlých prostor industriální budovy, tak nějak se vám uleví. Po širokých ocelových schodech už v klidu můžete vystoupat do hlavního sálu, na jehož pódium vstupuje duo Sealionwoman splétající sametový kontraalt s dronovými zvuky kontrabasu, modulovaného pomocí efektů a smyček do tajemného sonického celku s odkazy na folklór. V podobném duchu pokračuje kolaborace houslistky Gibrany Cervantes a skladatele ambientní hudby vystupujícím pod pseudonymem Colombian Drone Mafia.

Black metal jako žánr byl spojován s maskulinním prostředím nezřídka tíhnoucím až k pravicovým extrémům. Na druhou stranu si jej časem osvojily i kruhy z druhého břehu a začaly ho využívat jako radikální formu sociálního, feministického, environmentalistického či queer sdělení. Z této scény pochází Witch Club Satan, feministické trio z Norska, kolébky black metalu.

Na sobě nic než obligátní corpse paint, od black metalu místy tíhnou ke crustu a poměrně překvapivě několik kusů ze setlistu je úplně z jiného hrníčku, čistě vokální skladby. Jejich texty jsou plné sarkasmu s ostrým politickým nábojem, což mezi skladbami doplňují proklamacemi na škále od „Show me your nipples!” po „Fuck Netanyahu!”. Svět potřebuje víc feministického black metalu! (Až zpětně mi došlo, čím je inspirován jejich název. A kdo se v devadesátkách jako děcko nedíval na seriál S Club 7 o jedné z nejhorších skupin všech dob, nechť hodí obráceným krucifixem.)

Čtvrteční Klubnacht obsazuje všechny tři podlaží s odlišným žánrovým zaměřením. Säule se věnuje drum’n’bass, dubstepu a gabberu, v Panorama Baru se tančí na latin urban, reggaeton či breakbeat a hlavní stage pokračuje v rozmanitých performativních divnostech. Další z nich je Američan Morgan Garrett, jehož loňská deska Purity vznikla jako reflexe traumatizujícího zážitku, při kterém objevil tělo svého mrtvého souseda. Na albu téma staví paralelně k vlastní historii sebevražedných myšlenek, snaží se však tuto ponurou realitu konfrontovat v rámci vlastního ozdravného procesu.

HORKO MEZI BEDNAMI

Show je maximálně excentrická, plná spastických a bezvládných pohybů, křečovitých výrazů v tváři, rytmicky roztříštěných úderů do rozladěné kytary. Akustické šeptavé lo-fi se během několika vteřin mění na industriál s grindovým screamem a zběsilým zkresleným doprovodem a zpětnými vazbami, což vyvolává pocit neklidu, zmaru. I když performance působí místy trochu přehnaně až hystericky, rozhodně se jedná o silný zážitek. Na atmosféru napětí a nervozity poté plynule navazují Murderpact s chaotickými dekonstrukcemi divokých rytmů s vysokým bpm směsí digital hardcore a IDM s vlivy extrémního metalu.

Nahoře v Panorama Baru zatím začíná producentka a vokalistka Rattlesnakke, která vzešla z klubové scény v Buenos Aires. Mainstreamová rádiová produkce reggaetonu, na které ujíždí Latinská Amerika i Pyrenejský poloostrov, mi přijde vyloženě otravná a její popularitu si nedokážu vysvětlit jinak než horkem, za kterého se posluchačsky konzumuje. Každopádně DJ set Rattlesnakke s živým zpěvem je jiný, experimentální, beaty jsou syrovější a produkce temnější, zůstává jen typický rytmus, který nutí k houpavému pohybu v bocích.

DJ a producent Kasimyn z indonéského dua Gabber Modus Operandi je na CTM jako doma, v posledních letech zde vystupovali hned několikrát, vzpomínka na jejich vokalistu zvracejícího mezi reproduktory (2019) mi v paměti zůstane asi navždy. Na festival se potom vrátili ještě v několika následujících rocích a letos se dostává prostoru samostatnému DJ setu poloviny z nich.

Postupující hodinou se především v hlavním sále mění atmosféra i publikum, ubývá náhodných turistů, kteří vstupenku na CTM využívají k tomu, aby se dostali dovnitř Berghainu a mohli si zkušenost odškrtnout jako splněnou. Přibývá typických návštěvníků, pánové odhazují svršky a odhalují kožené harnessy. K ránu totiž program uzavírá japonská crew Minna-no-kimochi s typickým setem na konec, takovým, který má z tanečníků vymačkat poslední pot. Kombinací tranceu, atmosférického techna a ambientních ploch s rychlým beatem a pravidelným rytmem „čtyři do podlahy” se to daří.