Ďábel v negližé (Deafheaven)

Nikdy nenaskakuješ do rozjetýho vlaku, jednoduchý pravidlo, ale bezezbytku přitažlivej risk. Do Youth Code jsem spadl se zpožděním, naplocho. Otázka pak celou dobu zněla: "Jak sakra dostat tenhle beat pod kůži?" Včelín, plástve, minimalistická projekce a pokreslená holka, co vypadá jak hysterická dvojnice Chloë Grace Moretz. Popravdě, tou vlnou aggrotechu (potažmo harsh EBMka) jsem se plácal na začátku tisíciletí a to už je v muzice dávno. Tahle dvojka mě totiž studiově nijak zvlášť nebavila, jenomže to, co na desce znělo jako skoupý retro, nabralo v sále docela přítomný, živelný ráz. Žádný postpunkový ostruhy, světelný vějíře, naivní energie a vztyčený prostředníky. Kabel od mikráku si totiž kolem zápěstí omotávaj jenom rebelové. Industriální kolovrátek, letmo podbízivé refrény i tanečníci v triku Brutal Assault. Bizár? Jak hluboko je vlastně ten styčnej bod, od kterýho se toužíš odrazit k dalšímu, silnějšímu prožitku? Na otázky není čas, mezi zrcadly čekám na ďábla, který dnes přijde v negližé.

Deafheaven možná serou ortodox, ale své publikum naučili toužit a toužebně očekávat. Ofina George Clarka je preventivně propocená už od nástupu do půlkruhu. Výraz psychopata, co drží emoce v šachu, a karty, který jsou rozdaný dlouho dopředu. Vše podstatné se děje v čele, zbytek kapely vypadá, jako by mu kryl zadek. Desetiminutový otvírák Baby Blue dozrává do nekonečný pondělní chvilky poezie, s magorem bijícím se do hrudníku. Polévání hlavy minerálkou, zaťaté pěsti. Tohle je role, ze které nemůžeš vykročit, protože pak už by to byla jen (sebe)parodie, nekonečná fraška. Možná trochu pozérská romantika střídaná vycizelovanou naštvaností, zpočátku skoupá vzájemnost a šermířský souboje se stojanem mikrofonu. Elegán Satyr (ze Satyricon) si košulenku takhle rychle neumastí, pozornost přesto strhává i druhý kytarista Shiv Mehra, který po vzoru cimrmanovského Karla Infelda Práchenského neopouští jeden výraz, jedno jediné stanoviště.

fotogalerie z koncertu tady

Pokud byl Sunbather nejasnou zprávou o konci světa, New Bermuda už přinášela sebejistá zvěstování. I přesto se Deafheaven ohlídnou do hluboký minulosti a Language Games z debutové desky Roads to Judah přece jen podtrhuje břitce syrový kontrast, který dává setu další rozměr. Staré šrámy, aktuální bolest. Teprve coververze postrockových Mogwai definitivně trhá poslední zdvořilej odstup. Strhující, silně emotivní podání, jako když se rozestoupí moře, křičíš do prázdna a bez ozvěny přijímáš zázrak, připravenej utopit se i v tý poslední kapce potu. Skladbu Dream House už provází vyprovokovaný stage diving, šipkou do davu, stropy jsou tu vysoko. V zrcadlovým sále lítají vzduchem svršky, ksichty a těla. Dotek je stále intenzivnější, a přesto vnímám jistou polaritu celého večera, pravá polovina sálu v ráži, ta levá spíš pohoda a kafíčko. Set končí ještě jednou skladbou ze Sunbathera, poslední gesta, pantomima, lascivní improvizace. Dlouhý potlesk, žádné přídavky. A tak je to správně. Je důležitý končit v nejlepším. Černou nikdy nic nezkazíš, ale růžová je (určitě pro tenhle večer) v black metalu víc.