Dadaismus, absence Satana a paleolit hlasitosti jako světonázor

Lovci lebek. Tak si prý říkají chuligáni, co fandí Chelsea. Do sportu nevidím, jediná Chelsea, který fandím, je Wolfe. Tihle lovci loví lebky libohlučným lukem. Výčet šípů z kostního toulce. Líbání ozvučené dřevorubecké pily zapíchnuté do kytarových krabiček. Klubko ocelového drátu jako hudební nástroj. Možná i jako světový názor. Řev polykající mikrofon. Kvílející kytarové včelíny. Kakofonický dadaismus, lo-fi black metal svlečený do naha, až na skelet. Leporelo lebeční lásky.

Zda jsou ██████ stříbrným větrem českého black metalu, ukáže až čas. Novou krevní skupinu přilévají ale bezpochyby. Sypačky přivolávající spíš déšť než sněhové bouře. Křehké vybrnkávané melodie, naléhavý skřek, Satan a kvlt naprosto v piči. Mordor v nedohlednu, horizont vyplňuje melancholie a vztek, citová labilita screamo kapel. Už jsem přestal počítat, kolikrát jsem Nic viděl, ale nepřestávám si říkat, že pauzy mezi songy přerušují sílu skladeb. Pečlivě strukturovaný set by strhl s mnohem většími následky. Čekám, kdy ambientní plochy dají větší průchod svému zlu. Když je záběr na pušku, co visí na zdi, musí se z ní do konce filmu vystřelit.

The Body v obrazech. Červí díra vyplivla dva pralidi, co si odvlekli Black Sabbath do jeskyně a tam s nimi naložili jako grizzly se srnečkou. Zlé laně odcházejí k ránu? Ptáci odlétají na jih? Možná tak italskou poštou jako sicilský vzkaz v zavařovačce s mrtvými vlaštovkami. Drone metalová mafie, ruchovci hluku, hlasité vlnové délky přišívané na tělo. Čas na překlad metafor do argumentů. Nasamplované mluvené slovo provází set nití existenciální úzkosti. Vystoupení The Body je ale hlavně lekcí fyziky na téma zvuk. (((o))) se hrnou z kytaro/basové stěny dvou aparátů, ze tří lednicových beden a jednoho les paula. Takže i vysoké tóny zní jako suterén basových frekvencí. Rána na solar, tlak na holeně, The Body jako tělesná zkušenost. Odteď mi poslech z nahrávek bude připadat jako porno místo sexu. Slyšet, ale necítit.

Činely připomínají obrovské talíře z doby železné, zahrát sypačku na dva tácy není úplně běžný postup. Práce s kovem. Za bicími hrubý barbar. Chip King stojí od potichu nazvučeného majku odtažitě a stejně všechno přehuláká. Jeho stydlivé „děkuji“ působí víc jako oxymóron než jako paradox. Nejhodnější a nejmilejší lidi plodí nejzlejší hudbu. A teze vycházejí ze zkušenosti.