Daleko za hranicí valících se zvukových hradeb

Škatulkování je důležité. Mám pocit, že text v závorce je mnohdy zásadnější než název kapely před ním. Musím přiznat, že označení dánské čtveřice Lis Er Stille v programu klubu Chapeau Rouge jako „post-rock“ mě rozesmálo a zklamalo zároveň. Navíc nebylo to poprvé − pokud si dobře pamatuju, na tom samém místě před rokem to bylo popsáno stejně. A pořád dokola se s tím potkávám ve všech reportech a článcích představujících tuhle kapelu. Ale nějak se začít musí a úvod je taky důležitý. Zajímalo by mě, jak by tohle téma okomentovali sami členové kapely… a třeba se pletu.

Koncert v Praze odstartovali plzeňští Made by the Fire. Z progresivních kompozic jinak statických, byť obstojných hudebníků, vybočoval bubeník, který hru výrazně posouval a tlačil dopředu. Nebýt jeho, kapela by zapadla už v dávno hraném. Neomylná matika chlápka s paličkama, jediný energický element tělesa, je přesným příkladem toho, jak se z „pouhých“ úderů do blan a činelů stane jasný vůdce muziky.

Druzí v pořadí, němečtí hezouni Parashurama, předvedli dokonalý mix snad všech rockových žánrů. Od silných hammond partů à la Deep Purple přes slabé ozvěny grunge, psychedelická sóla až po postrockové tahanice. Mladíčkům asi nelze vyčítat pozérské nadšení pro hru. Jen by stálo za to ubrat, vyhranit se, najít sebe sama a pak až vylézt na pódium. Nepřiměřená délka setu nacházela u publika zprvu nadšené ovace, ale od půlky spíš nudila a nadšení opadalo a nepomohl jim ani poslední disko úlet, který skončil tak jako většina skladeb v oparu rockové nudy.

To, co první dvě party jen načaly, Dánové dokončili. Ale jak! Vizuálně nesourodá čtveřice Lis Er Stille, která má v sestavě podle vzhledu Davida Bowieho mladšího, pojišťovacího agenta s kytarou, hipíka na basu a střízlíka v námořnickém za bicíma, předvedla, co to je bavit se hraním a pozérstvím zároveň. Na rozdíl od předchozích jim to divadýlko žrala většina publika. A právem. Je úplně jedno, co všechno se na pódiu odehrávalo, kolik chvály zaznělo od kapely směrem k publiku, klubu, promotérovi nebo Praze, všechno bylo tak přímé, jasné, opravdové.

Vystoupení začalo starším válem Lys over Tid z desky Apathobvious. Ostrý začátek, který by si ostatní nechali až na vyvrcholení setu, jenže L.E.S. neměli v celém vystoupení slabé místo. Kapela hrála převážně z poslední desky Nous, kterou jsem popravdě pochopil až na koncertě, a z připravovaného EP, které se tu podle slov pianisty a zpěváka, šéfa souboru Martina Byrialsena rozhodla prvně představit celé. Nevím přesně, kam hudbu Lis Er Stille zařadit, asi k prog rocku. Ovšem bez zbytečných kudrlinek a instrumentálních onanií, jak je v tomhle žánru bohužel zvykem. Na post-rock můžete zapomenout, nikdy ho nehráli − ani tady, ani na první desce, o které se to tvrdí. Jejich melodické a harmonicky bohaté postupy jsou tak daleko za hranicí valících se zvukových hradeb, že musejí pravého post-rockera ihned odradit. U L.E.S. tvoří muzikanti jeden velice kompaktní celek, kde není místo na instrumentální vybočování a předvádění se. Žádný nástroj nehraje sám za sebe, dokonce ani když basák vystřídá basu za elektrický klarinet, saxofon nebo Byrialsenovo piano.

V téhle muzice má vše své svou roli a jelikož Lis Er Stille u toho zůstanou, v což věřím, budou pořád jen klubovou kapelou pro menší okruh fanoušků, pro ty, které hudba nepokrytě baví.