David Lynch: Na Brno dobrý neboli křest desky Nod Nod

Jsou koncerty, co vám změní život, zničí večer nebo ze kterých nasraně, zklamaně nebo nepředvídatelně odejdete. Na některých potkáte nový kámoše, lásky, nepřátele. Na některých si třeba jenom přijdete zaprdět do kotle nebo pokecat s barmanem. Holky mi říkaly, že jsou i „venčící koncerty“, takže ty prej asi taky. A pak koncerty z edice: nejlepší křest na světě.

V Brně není nuda. Možná smrdí potem, ale je to krásný město. Tohle město totiž maká. Tyvole, na Brno dobrý. V Brně jsem byl dvakrát a jako rodilej Pražák musím říct, že mě pěkně sere, že jsem nestihl ani jeden koncert v Boru. A jestli nestihnu do konce roku přijet do Kabátu, tak jsem zkund. Každopádně přes několik koncertů Vlněny v Praze jsem je viděl až v Chotěboři. Možná to pražský gnómy nezajímá, ale je to 120 kilasů od Brna. Neznamená to, že jsem svůj rozenej pragocentrismus poslal k pěti šípkům, jde spíš o náhodu. Podstatný ale je, že jsem se tam z Vlněny posral. Výpovědní hodnota? Absolutní! Argumenty? Přijdou záhy.

Teď bubeník zasedl za bicí, zbytek čekal v backstagi jako hladová, ale trpělivá zvěř. A on to rube o ráfky jak magor. Tatatatatatata! Přiběhnou dva rafani se strunama a noise rock šuká metal. Sludgový zásyp kamení střídá časté vynechávání dob, dost možná jsem slyšel protirytmy. Drsnej zvuk basy na steroidech a zpěv všech tří sígrů. A ty texty! Vidím brožuru s texty ve tvaru sbírky. Zvuk železa ze sedmi směrů/ drž ty koleje a housku pod nosem/ bouchačku u ksichtu/ pak za pasem. Tahle kapela poctivě smrdí potem. A je plná krve. Na Brno dost dobrý. V blízký době by měla vyjít split kazeta s Kurac. To znamená - dvě strany poctivýho čůráckýho diktátu.

Nod Nod zakončili set dvěma písněma, které rozhodně překvapily, a vydaly za mnohojeden přídavek. První, I’m Waiting Here od Davida Lynche feat. Lykke Li. Překvapeně jsem vykulil oči a pak jako letitý fanoušek obou se nechal dojímat. Druhá zazněla, jako poslední rána z milosti, Llorando z Mullholand Drive. Člověk nemusí umět španělsky nebo znát originál Roye Orbisona (víte, kdo byl Roy Orbison, žejo?), aby ho to rozechvělo. Všechny přídavky ostatních kapel teď působí jako mdlá rutina „aby se neřeklo“. Předtím Nod Nod odehráli celou desku od začátku do konce, což provázelo několik úsměvných momentů mezi skladbami, které vycházejí z přirozenosti členů kapely. Veronika naživo přesvědčila svým pěveckým umem ještě víc jak z desky. Plynule přecházela od zpěvu k zlověstnějšímu projevu a nemůžu neříct, že když řvala „I hate you“, tak že z ní nešel strach. A co jsem zapomněl říct v recenzi desky, baví mě, jak pracují s dynamikou ticho/hluk, protože to nehrají tím typickým postrockovým ani grungeovým mustrem. A vůbec, přestaňte číst tenhle text a běžte si už pustit desku!