De metal en las guitarras acústicas (Rodrigo y Gabriela)

Á raz-dva-tři. Po loňském úspěchu na Colours se k nám do republiky a do Ostravy vrátili Rodrigo a Gabriela jako bumerang, jen vyměnili dech letního větru a zpěv ptáčků za téměř divadelní prostředí. Bývalý plynojem v dolních Vítkovicích, nyní multifunkční aula Gong, se otřásal v základech. Štěstí že plyn i ta bomba jsou už dávno pryč, protože od strun málem létaly jiskry. Výbuchy trashmetalového flamenca střídalo komorní povídání o historii kapely, o hudbě, otázky a odpovědi, včetně hry na přání.

Začínalo se téměř na čas (deset minut po sedmé) a než se několik opozdilců usídlilo v sedačkách, dělaly uším společnost skladby od Tool, příjemně vnadily na to, co přijde. Hned po úvodní pecce si vzal slovo Rodrigo a stanovil pravidla hry. Jelo se v částečně připravené improvizaci, bez setlistu, v níž vzdávali hold svým heavymetalovým kořenům. Kdysi dávno v Mexiku, vyprávěla Gabriela, byl totiž Rodrigo členem kapely Tierra Acida, ale být v Mexiku metalovou kapelou není moc dobrý nápad. Úspěch nebyl valný. Rozpadli se, ovšem ne dříve, než přišla i Gabriela, a pak se ti dva výtečníci vydali do dálekého Irska, kde asi před šestnácti lety vznikli Rodrigo y Gabriela, jak je známe dnes. Během příjemných monologů či dialogů s publikem toho o sobě hudebníci řekli poměrně dost.

Uvolněná atmosféra se vzpomínáním na své začátky i povídáním o současnosti kapely a nahrávání doma v Mexiku doslova bořila bariéry. Pomalu jim propadali všichni. Do toho vysekli hold Metallice, Megadethu i Anthraxu. Fantastický cover Battery duněl jako ještě nikdy. Prvotřídní zvuk v hale proměnil dvě kytary v pekelné nástroje, takhle dobře ty věci nezní ani na desce. Decentní vizuál s detaily na struny skvěle dokresloval hru - nic převratného, jen na hlavu posadíte kamery a jaká to je paráda. Hráli pecky z dva roky starého 9 Dead Alive, 11:11 i svého eponymního alba a taky nové kusy, které Rodrigo doprovodil zpěvem. První anglický, druhý (povedenější) španělský. Vrcholem večera bylo pozvání na pódium zájemce (nešlo odolat, šel jsem) z publika. Nevšední zážitek, když si s nimi podupáváte do rytmu, vidíte je z blízka, vidíte, jak je to baví, jak ti dva žijí hudbou a mají radost, že se bavíte vy. Hudba skrze vás prostupuje, ruce tleskají na automat, i když už je skoro necítíte. Gabrielino klepání na kytaru je nakažlivé, ta síla úderů do strun, nemyslitelné experimenty, temperament. Pohltí a utíká to rychlostí jednoho brnknutí na strunu.

Závěr vygradoval jako na správném metalovém koncertě. Pro přídavek se větší část ze dvou třetin zaplněné haly nahrnula těsně před pódium a dovolávali se návratu kytarových velmistrů. Ti opravdu přišli, se stylovým nášupem, který gradoval až do konce. Jsme sice téměř na začátku, ale zatím hudební zážitek roku. A to chtějí letos přijet ještě jednou!