De Mood, šampióni krytých dvorců

Je dvacet jedna nula jedna a na dveřích Flédy plakát, že středa je Den šílenství, za dveřmi ochranka, kupodivu se už začalo, to jsem nečekal, ochranka mě s úsměvem šacuje, platím mírné vstupné a jdu si na bar pro pivo. Lillion Brosis to už rozjíždějí, zvuk je v pohodě, možná kytara by mohla dělat větší bordel, před pódiem kotel několika desítek (!) jejich fans, kteří za nimi přijeli z Hrušoplesků nad Jevišovkou. Brosis jsou typická párty kapela. Jejich hudba stojí na dvou pilířích: post-hardcoru zhruba ve stylu raných At The Drive-In a neurotickým, zběsilým disco-punku. Kapela skáče z jednoho pilíře na druhý, každou chvíli nějaká stopka nebo break, anebo si umně postaví lávku mezi riffama v podobě gradace. Občas je to takovej prasáckej a dost primitivní rokenrol, ale funguje to. Zpívají málo, ale když už, tak všichni sborově nebo na střídačku. Většinou jednoduchý rytmický hesla jako „Thrash your mind“, což působí osvěžujícím dojmem. Nevadí mi, že při kompozici pracují salámovou metodou, ale postrádám výraznější melodický refrén. Na pódiu jim to vychází na sto procent. Strhující nasazení, instrumentální zběhlost a organická sehranost, přirozený šoumenství, to všechno z nich dělá kapelu, u které přes mladý věk můžu mluvit o zralosti a osobitým výrazu.

A na řadu přichází De Mood. Nedávno se vrátili po přestávce zaviněné výměnou bubeníka. A tím novým není nikdo jiný než Radek z Lillion Brosis. S ním komponují nový materiál a já už vím, že dnes zazní minimálně čtyři novinky. Jdu si stoupnout do první řady. Jsem stržen souhrou břinkavé kytary, důmyslné basy a natlakovaných bicích. Závidím jim tu eleganci, koncentraci a disciplínu, tohle jsou pro mě (Hrabal promine) mistři světa, jedničky a šampióni krytých dvorců. Co jsem na Moodech vždycky obdivoval – a s novým bubeníkem to vynikne mnohem víc –, je propojení emocí a agresivity. Z desek to zní jako trochu melancholické indierockové písničky, ale naživo to vždycky pořádně vyprasí, Aleš zpívá na hranici svých možností a když teď zpívají všichni tři, jsou z toho hymny. Kdybych se je snažil zaškatulkovat, výrazově nejvíc těží z emo-rocku pozdně devadesátkových kapel jako Van Pelt nebo Robocop Kraus. Ale jejich specifická „moravská“ melodika je dělá nezaměnitelnými. Často zamíří i do postrockových vod, ve kterých Aleš svým Rickenbackerem pádluje mezi delayovými vlnami až do nebezpečné blízkosti maelströmu z hlukových stěn. Přitom pódiový projev kapely je civilní... teda kromě exhibujícího bubeníka, kterýho by se slušelo přivázat k židli. Pro mně je tohle kapela, která vystihuje tak nějak můj životní pocit, rockově zralá, ale přitom pořád s DIY punkovou nasraností.

Na závěr izraelské trio Drunken Machine. To, co předvádějí, zní přesvědčivě. Alespoň ze začátku. Směs různých rockových žánrů především z 90. let je jako švédský stůl, ze kterého si vybírám. A první, co si vyberu, je disonantní kytarový riff, který připomíná Voivod nebo VSS. Pak retro sedmdesátkový psychedelický rock. Atmosféra jak na poušti. Syrový blues. Perfektní. Ale po třech válech mě baví už jen každý třetí riff. A po pěti válech každý pátý. Lahůdky mizí. Na stole zůstává ještě dost grunge a stoneru, pak Strokes revival, všechno úhledně zabalené do vintage zvuku. Pak tu máme disco-punk, ale lacinější odrůdu. Na těch jejich odkazech na devadesátkový alternativní rock je zábavný, že si člověk zavzpomíná, jak se jmenovaly všechny ty kapely, ze kterých čerpají, jen už mi to chvílemi leze krkem. Ale běžte do backstage za kapelou a řekněte jí: „Já bych chtěl, abyste hráli to a to.“ Nebo ještě hůř: „Jste komerční.“ Cover od Pixies v závěru sice dokazuje, že kluci mají podobné vzory jako já, ale na další přídavky nečekám. Šikovná kapela, která by se dobře vyjímala na letním fesťáku. A do seriálu Madnessday, kterej není vyloženě undergroundový, zapadla. Stejně jako já do muziky De Mood.