Joyce Manor: Decaf to nebyl

Pátek, Strahov, Sedmička, punk rock. Málem synonyma. V pátek pátého října by do téhle řady synonym patřili ještě Angličani Apologies, I Have None a kalifornští Joyce Manor. Anglo-americká solidárnošč končila v Praze dvoutýdenní turné a bylo vidět, že kluci po koncertech nechodili pít mátový čaj a brzo spát, ale zároveň bylo znát, že cestovat a hrát muziku pro pár nadšených fanoušků je přesně to, čím chtějí žít. Ostatně že Apologies, I Have None jsou kapela, která si život na turné sakra užívá, jsme měli šanci poznat už na festivalu Mighty Sounds 2011. Kapel tohohle typu moc není. Nabídnete jim šatnu, sprchu a hotel a dozvíte se, že jim stačí pár piv, nějaká ta láhev a že spát budou venku, v dodávce anebo možná vůbec.

Stejně jako ve většině klubů v Praze se na 007 musí končit v deset, což Apologies vzali jako pobídku vyrazit po koncertě do města, a už v průběhu setu se sháněli po průvodcích místním nočním životem. Naštěstí mají minimálně stejné nasazení na podiu jako na baru, takže nedostatkem energie rozhodně netrpěli. I hudební poznávací znaky ostrovní scény byly na svém místě: drzý londýnský přízvuk, nakřáplé melodické vokály a čistější kytary, než bývá zvykem, a jasná inspirace punkrockem à la Against Me!, britpopem a folkem. Velmi dobrý začátek večera, který měl mít jen vzestupnou tendenci.

O Joyce Manor nutno zkraje říct, že je to relativně nová kapela, existují všehovšudy dva roky. A kapely z Kalifornie, co existují všehovšudy dva roky, obvykle nehrávají turné po Evropě. Obvykle. Pokud k tomu není obzvláště dobrý důvod. Fakt, že Joyce Manor zní jako srážka Jawbreaker a Descendents, je jeden z těch dobrých důvodů. Fakt, že Joyce Manor zní jako Jawbreaker a Descendents na speedu, je další z těch dobrých důvodů. Jejich písničky se většinou vejdou do minuty, desky do půl hodiny a koncerty nebývají delší než dvacet minut.

Když ale za dvacet minut stihli odehrát deset věcí, tj. půlku svojí kompletní diskografie (existují cca dva roky, víme?), bylo to tak akorát. Měli by i čas na přídavek, ale prý neměli víc nazkoušíno. Po sprintu na 100 metrů stylem start-cíl taky není zvykem obíhat ještě oslavné kolečko navíc. Kamarád o nich napsal, že zní, jako kdyby chodili do Starbucks. Nevím, jak se to pozná, ale ať už chodí na kafe kamkoli, jisté je, že bez kofeinu rozhodně nebude.