Děkuji, že mě vedeš, i když nevím kam.

Jsme stále sami, i když jsme dva a někdy se jen zoufale snažíme udržet. Držet se jeden druhého a nepustit, aby nás ten druhý udržel nad hladinou, aby nás nenechal utonout v temnotách. A i když to třeba vždycky není ve dvou lepší, protože nevidíme, kam jdeme a nemůžeme se rozhlédnout, rozhodnout se svobodně, protože nás někdo drží, někdo nám překáží, zdá se to být jednodušší.

Inscenace na rozhraní tance a fyzického divadla věnující se tématu symbiózy, která na povrchu může vypadat jinak než doopravdy, v režii Milana Kozánka přivádí na prázdnou bílou scénu dva tanečníky v černém (Tomáš Wortner, Katarzyna Kamecka). Na počátku každý připoutaný ke své pupeční šňůře mikrofonu a nemohou se odpoutat, je to pro ně těžké. Tlumeně šeptají nějaká slova – rozumět jim však příliš není. Je to spíš jen dýchání – známka života. Jako můry zpod lampy se postupně rozlétají do prostoru a začínají mezi sebou vytvářet vztahy. V prázdném čistém prostoru vytvářejícím dojem laboratoře představují dva jedince – dva exponáty, které se střetnou a ve vzájemné pohybové interakci, aby nám popsali, že vždycky když se střetneme tak se ovlivníme - omezíme. Otázkou zůstává, proč se střetáváme – abychom se obohatili, abychom se využili, abychom pomohli sobě nebo tomu druhému?

Možná že někdy komunikujeme jen kvůli komunikaci ne kvůli sdělení. Někdy je mluvení samo sobě účelem bez ambice přimět někoho k činu či předat informaci. Jedinec, který vstupuje do daného symbiotického vztahu, se nazývá symbiont. Termín symbióza se používá často pouze ve smyslu oboustranně výhodného soužití, ačkoliv ve skutečnosti zahrnuje veškeré modely soužití. Ve chvíli kdy jsme dva, je těžké určit proč vlastně. Zda jsou naše motivy sobecké – nebo zda vůbec existují nějaké jiné. Nebo se k lidem přibližujeme jen kvůli svým vlastním potřebám. Možná se jen využíváme pro dobré pocity, které z toho máme. Dokud se navzájem nevysajeme – nezabijeme svého hostitele, tak parazitický vztah zřejmě vydrží.