Destroy. Erase. Improve. (Meshuggah)

Vezmeme zvuk elektrické kytary. Podladíme, osekáme o barvu a necháme znít jako čistou intenzitu. Vezmeme zvuk baskytary, opakujeme postup. Abstrahujeme thrash a groove metalové vzorce. Rozhodíme rytmy. Přidáme pár rozhozených rytmů. Ještě víc rozhodíme rytmy bicích. Hle, Meshuggah.

Jako by se z Roxy stala fabrika s dvoutunovým bucharem, který se rozhodl pro groovy rytmus. Propletené kytary rozechvívají vzduch brutálními seky, basa atakuje rovnou základy budovy – takhle hutné spodky jinak mívají spíš elitní technokluby. Bicí jsou trochu upozaděné, což je škoda, vokál také, což je ku prospěchu věci, jinak je zvuk precizní, fyzický, ale nepřepálený. Pětice Švédů funguje jako dobře namazaný stroj.

Otřepané přirovnání je tu mimořádně relevantní, protože strojovosti je u Meshuggah víc než dost. Samozřejmě se můžeme bavit o dokonalé souhře kolosu, který odpaluje skladby zdánlivě bez signálu, působí neomylně a ve kterém se osobnosti hudebníků slévají do masivního celku. Zároveň se dá za základní téma kapely považovat jakási odlidštěná dystopie. Konečně technicky náročné, ale de facto stejnorodé skladby mohou být metaforou strojů, které jsou komplexní a primitivní zároveň.

Monotónnost je alfou a omegou setu. Za třicet let existence si Meshuggah samozřejmě prošli velkým vývojem, hraje se však hlavně z posledních tří alb, která spíš revidují vlastní minulost, a tak jde do značné míry o hodinové variace na jediný riff. A ten vtahuje do Meshu-zóny totální anihilace a čistého tlaku. Tomu napomáhá i střídmá komunikace s publikem a celková kultivovanost večera, kde počet osob, které v zamyšleném transu luští rytmy, převyšuje skupinu v moshpitu. S v popsaném smyslu minimálními prostředky ale Meshuggah pracují precizně – změny intenzity, sóla, opětovné nástupy jako by vždy přicházely v ten pravý čas. To samé platí pro výběr skladeb, ve kterém se střídají houpačky z alba Koloss s klasičtějšími vyhlazováky, přičemž největší hity Rational Gaze a Bleed jsou umístěny strategicky do půlky a na konec základního setu.

Začátek na minutu přesně, dva přídavky a nekompromisní závěr. I suchá profesionalita ladí se strojovostí kapely: přišli, zničili, zvítězili. Pár nedostatků by se dalo najít, konkrétně pouťová světla, chvilková ztráta tempa kolem poloviny setu nebo příliš melodická sóla zaskakujícího kytaristy, jinak ale Meshuggah ukázali jednu z podob dokonalosti.