Digitální plameny armagedonu a ty další (Creepy Teepee)

Devátý ročník Creepy Teepee, přehlídka rozmanitosti se vším všudy, často nezapomenutelné setkání příznivců nových i novostarých hudebních tvarů a hran. Letošní lineup sliboval značně apokalyptický nádech - kromě digitálních plamenů armagedonu to byly zdánlivě nesouvisející, dekádu až dvě zapomenuté odrůdy klubové hudby, v čele s resuscitací dancehallu přetavujícího reggae rytmy do elektronického soundu.

Vitamína je vedle dalších festivalových areálů takřka oáza - nehrozí stísněnost, ani Babylon příliš rozlehlého prostoru. Výborná kuchyně AVU jako vždy bez debat, stánek naproti zajišťoval patřičně naspeedovaný (čti kávový) režim a stihnout se tak dal kompletní program.

I přes úvodní nemilosrdnou bouřku a problémy s elektřinou odstartoval páteční lineup víceméně včas, první dvě česká jména pomalu připravovala účastníky na nepředvídatelné kulturní výhybky. Pink Gloves usilují o sběr toho nejlepšího z osmdesátých let, ale ven proudilo nemálo křeče i kalkulu, svou roli hrála i lehká nesehranost, technické neduhy jim nepřidaly. Shoegazoví Mancuso, pětice s vizáží rockových dinosaurů zahrála naprosto přesvědčivý a kompaktní našláplý shoegazeový set. Jakákoliv líbeznost vzápětí opadla s vystoupením 111X - během setu finského producenta přicházely vize hořících lesů a aut i bez vizuálního dovysvětlení, nemelodické industriální podklady se postupně rozpouštěly, aby se chvílemi přenesly do jemných syntezátorových ploch a naopak. Chladnou smršť ve vnitřním prostoru Vitamíny rozjasnila Bad Gyal, dancehall vybroušený k dokonalosti, přísné testování hranic nadsázky, stejně jako sklonů k nařčení z lascivnosti. Sorry guys, I don’t know how to sing without autotune.

Priests jako předem kultovní kapela znamenala jemný balanc mezi postpunkem a jednoduchým, osekaným indie rockem. Maximální nasazení každého člena se rovnalo spoustě vnitřní energie do dalších několika týdnů; pocit, který u podobných garážových svébytně charismatických projektů nedokážete popsat ani sami sobě. Myšlenka byla ve vzduchu dlouho a bez problému jí udržel i Abdu Ali s osobitým pojetím queer-rapové scény. DJ Earl potom během svého setu rozkryl úzké spojení současných klubových forem tak, že například i balanc mezi breakbeatem a trapem zněl zcela přirozeně. Drain Gang, švédští mistři autotuneové sladkobolné melancholie, připravili živnou půdu pro jeden z největších zážitků festivalu.

Amnesia Scanner předvedli nečekaně krotkou, ale o to sugestivnější show. Jedovaté samplování hlasů a všechny technologicky dystopické a přitom zvláštně noblesní vize v tradičně kryptickém hávu, Massive Attack of the 10’s? Yung Sherman klidnějším DJ setem uklidnil, ještě před závěrečným a podobně naladěným Kry z Polska stihl důkladně atmosféru rozetnout Violence. Démon z Výmaru se zpočátku prezentoval nevinnou produkcí, aby postupným přibíráním epileptických a industriálních prvků zadupal všechno kolem do země. Kouzlo letošního Creepy Teepee bylo všude kolem a dění dalšího dne bylo slibné zrovna tak jako nepředvídatelné.