Do ženského šílenství (Tulla Larsen) se člověk nesmí míchat

Babí léto plné slunce a barevných stromů se nečekaně rychle změnilo v hnusný podzim tlejícího listí. Automaticky jsem proto v přehrávači přeskakovala optimistické skladby a s neutichajícím hladem se vrhala na oblíbené temné klasiky depresí. A koncert kapely Tulla Larsen se stal třešničkou na pomyslném dortu všech krásných smutků.

Tulla Larsen je projektem francouzského hudebníka Dimiho Dera, který mimo jiné spolupracoval s Warrenem Ellisem, Mickem Harveym nebo The Drones. Dostatečná záruka kvality. Ze čtyř talentovaných a krásných a sexy hudebnic, které kapelu Tulla Larsen hlavně tvoří, mé těžce zkoušené ego už tak odvázané nebylo, obzvláště s vědomím, že se jedná z větší části o ženy francouzské národnosti, vedle kterých by vypadala jako fuchtle ucouraná i Helena Trojská. Po poslechu písně 8 Days jsem ale rychle polkla předsudky – uhrančivý hlas Sophie Perez a smutné piáno Lisy Barel zničily nesmyslnou závist a zanechaly ve mně pocit, že bych si s nimi ráda dala nějakou tu lahvinku francouzského červeného.

Holky ale pily Plzeň. V chladném sklepě Café V lese to bylo poměrně kurážné, protože v odvážných tenkých šatech musela být pěkná zima. Já tedy nevím, kde bylo veškeré mužské plémě, ale ten večer se mělo plazit po zemi a žebrat o pozornost čtyř grácií. Za zvuků temného blues, které střídaly písně inspirované berlínským kabaretem, se Sophie Perez v červených flitrovaných šatech propadala do světa tísně a šílenství. Usmívala se u toho – protože někdy vám nic jiného nezbude. Navzdory nádhernému hlasu jsem se párkrát nemohla ubránit dojmu něčeho falešného, i přes dokonalost projevu, o to víc jsem si užívala duo Elena Vukosavlej (housle) a Carole Leconte (violoncello a kytara). Smyčce v kapele považuji za podpásovku, smazávají se hranice dobré a špatné hudby, protože jakmile umíte hrát na violu, housle nebo violoncello, máte u mě vyhráno, rozehrávají zapomenuté bolesti a radosti a srdce se tetelí. U Carole Leconte pozornost nejdříve kradl směle upnutý korzet, takže violoncello hrálo druhé housle, ale ta holka, která když se postavila, měřila asi 190, to uměla rozjet. Zběsilé kabaretní šílenství dostávalo šmrnc právě díky jejímu výkonu, zatímco Dimi Dero, který celý projekt vytvořil, byl vzadu u svých bicích. Moc dobře věděl, že do ženského šílenství se člověk nesmí míchat víc, než mu je zdrávo.

I přes to, že všichni zúčastnění jsou vynikající hudebníci, i přes tu černo flitrovanou show jsem se občas nemohla ubránit otázce, jaké by to bylo bez pozlátka. Bylo by to tak dobré bez korzetů, síťovaných punčoch a vysokých podpatků? Nevadila by absence pohledu na zavřené oči a bolestně stažená ústa Sophie Perez? Řešení je jen jedno – poslechnout si je znovu, zaslouží si to.