Dobré dechovky sa vracejí (Fanfare Ciocarlia, rumunská pálenka)

To ofenzivní, neúnavné vřískání a štěbetání trumpet, saxofonů, klarinetů, tub a rohů máte při odchodu z koncertu Fanfare Ciocărlia ve všech pórech. Neubrání se ani ti, kdo netančí, takových je ale stejně málo. Rumunští ďáblové jsou na našich pódiích pečení vaření, to ale nemohlo nic změnit na nadšeném přijetí, kterého se jim od našlapaného Lucerna Music Baru dostalo. Společná euforie nakonec vyústila ve skutečný mejdan, akustickou promenádu po parketě a všeobecné křepčení. Tohle jen tak nezažijete.

Byl to romský večer, takže půdu pro balkánskou invazi nemohl připravit nikdo lépe než jeden z našich nejpřesvědčivějších romských muzikantů, akordeonista a zpěvák Mário Bihári. Po několika vřele odzpívaných vlastních písničkách se k němu jako DJ připojil ještě Martin Juráček aka Gadjo.cz, chlapík s vizáží echtovního punkera, který je zapáleným milovníkem cikánské, latinské a vůbec temperamentem sršící muziky. Skladby, které pouštěl z gramofonů, doprovázel Bihári na akordeon a společně nenásilně připravili houstnoucí osazenstvo klubu na příchod hvězd, z nichž některé se už na okraji pódia spokojeně pohupovaly.

Fanfare Ciocărlia nastoupili v pochodovém rytmu jako grupa černě oháknutých funebráků, vzápětí se ale “odmaskovali” do ohnivě červených košil a rozřízli natěšené ovzduší směsí zběsilých kvapíků, jimiž před lety budovali svojí pověst nejrychlejší dechovky světa. Ti, kdo jejich kariéru sledují kontinuálně, ale vědí, že od té doby se jejich akční rádius výrazně rozšířil a nablýskané instrumenty naučili krotit nejrůznější žánrové šelmy. Další rychle ubíhající minuty koncertu to jen potvrdily. Vedle osvědčených kusů z domácí líhně včetně Iag Bari nebo Lume, lume servírovali i to nejatraktivnější z bohaté zásobárny svérázných coverů a citací. Při Ellingtonově Caravan či úryvku ze Summertime se zcela přirozeně navzájem ovíjely balkánské i swingové rytmy, milovníci Kusturicova zlatého období zajásali při Mesečině, výlet do Maghrebu zprostředkoval tamější megahit Ya Rayah (loni s ním na stejném místě vyrukovala i Mahala Raï Banda), nechyběla lahůdková dechovková úprava motorkářského evergreenu Born to Be Wild, ani ústřední bondovské téma zahajující oficiální přídavkový set.

Kapela sice dorazila do Prahy se zbrusu novým albem, ovšem na titulu Devil's Tale se stejnou měrou podílel i kanadský kytarista Adrian Raso a bez něho by šlo materiál těžko interpretovat. Proto tvořil setlist především průřez zlatým fondem Fanfare Ciocărlia, což sice neskýtalo velký prostor pro překvapení, o to větší byl ale prostor pro fanouškovskou satisfakci, protože živelné a přitom strojově přesné exploze žesťových granátů se jen tak neoposlouchají. Nepochybuji o tom, že show, jakou v Lucerna Music Baru předvedli, je mnohokrát na pódiích celého světa odzkoušená a perfektně secvičená, včetně pouťově fanfarónského hecování publika, vytahování tanečnic z jeho řad na pódium i závěrečné session dole mezi diváky. Jenže právě to se bez spontánní radosti z muziky a totálního nasazení dělat nedá, pokud nemá vzniknout bezduchá efektní fraška. A to určitě není problém Fanfare Ciocărlia. Celosvětový úspěch z nich udělal showmanské profesionály, vnitřní plamen v nich ale nesfouknul. V pomyslném referendu na krále balkánské dechovky jim přiznávám plné právo na další funkční období.