Dobře dobře!! Tak ještě poslední dvě písničky!

„Dobrý večer. Chcete nahoru nebo dolů?“ vítá nás otázka v oldies klubu Fičák. Sestra si nechává vysvětlit, co to znamená, a ochotně mě následuje k sezení „nahoře“ v nejvyhlášenějším gejbaru v okolí. Nejsme tady náhodou – hraje kapela, která má na pažbě více než dvě stě vystoupení (zdroj – magazín Metropolis). Nečekaně teplým večerem elektrizuje touha, očekávání, chtíč. Dnes totiž zazní hlasy, tóny a barvy hudby dávno zesnulého Jiřího Schelingera (1951-1981).

Po anketě „kde jste se dozvěděli o našem klubu“ (kterou jsem odbyl odpovědí „tady poblíž parkuju“) jsme se dostali do prostor vskutku retro – a taky trochu hokejové – hospody. Bylo plno. Asi čtyři lidi se nahýbali, aby viděli od baru na už rozjetou kapelu. Šťastlivci, kteří seděli v přední části klubu, nás pustili mezi sebe. Najednou jsme byli šťastlivci i my. Bylo nás tam asi pět. Víc lidí by se nevlezlo. Tak moc plno bylo!

Po úvodních, klasických schelingerovských hitech (Zemětřesení, Závodník, Já to vím...) přišlo něco nečekaného – při hitovce Jahody mražený, asi v polovině písničky, přešla kapela, mimochodem skvěle muzikantsky nabitá, na řízný a hlasitý punk rock. Vážně! Sestra se naklonila a do ucha mi zakřičela: „Doomriders!“ A to nebylo všechno. Po řežbě přišel další šok. Frontman ohlásil: „No a teď něco od Black Sabbath.“ Načež spustili cover A National Acrobat. Ano, těch Black Sabbath, kteří v 70. letech zvažovali Schelingera jako náhradu za Osbourna. [Na(ne)štěstí Schelingerova kapela tenkrát odjela na turné do Ruska a následně na nabídku všichni z bandu definitivně zapomněli v Polsku, kde předskakovali Smokie.]

Tohle už se rozdýchávalo o poznání hůř. Atmosféra houstla přímo úměrně zvyšování alkoholu v krvi hudebníků. A v prostoru zhruba dvacet čtverečních metrů vzniklo něco, co si lze představit jen na zhurta metalových koncertech – pískalo mi v uších, ne nepodobně jako na nedávných Trigger Effect. Fakt! Koncert je kompletně natočen. Kdo tam nebyl, může se podívat – a litovat.

Závěr byl hlasitý. A tvrdý. Pánové Laďa Loucký (zpěv), Daniel Bůbela (kytara), Martin Návrat (kytara), Kuba Šimoník (basa), Jiří Machyl (bubny) odehráli velmi kvalitní, byť ne zcela původní set. Nebýt to revival, poklona by byla... byla! Každý muzikant si však musí vydělat na struny nebo sunar a není pochyb, že ve svých kapelách jistě předvádí to, co nejlépe umí – tedy skěle ovládat své nástroje a hlas. Ve Fičáku ale zůstali ve stínu Schelingerovy party. A i přes všechna nejvyhranější sóla, bubenické přechnody a celkovou propracovanost zůstali... zastínění.

Konkurenční gejbar v Brně mívá obvykle ve čtvrtek taky program, ale udělal jsem výjimku a do Bora nešel. Po ohlášeném konci jsem ještě z dálky slyšel jekot fanynky a slova v ohuleném repráku: „Dobře dobře!! Tak ještě poslední dvě písničky!“ Na ně už jsem se nevrátil. Měl jsem dost.