Dobrý, ale… (Sophia Kennedy)

Věděla jsem, že do Bii Nu to mám jenom kousek, ale přes den jsem se slušně vyřídila a navíc jsem měla svoje oblíbené boty, ve kterých se nedá běhat. Na poslední chvíli mi došlo, že jednu stanici můžu popojet U-Bahnem, a už jsem se po namrzlé, temné ulici klouzala do ruského baru, kde na mě čekal Petar. V plyšové sedačce popíjel Moscow Mule a pozoroval vysokého číšníka s dlouhými šedými vlasy a s poněkud nepřirozeně vypadajícím, hustým černým knírem. Číšník byl Španěl, bylo březnové úterý a Petar si myslel, že pro něj mám lístek. Neměla jsem.

Bii Nu je menší klub v přízemí nadzemní stanice U-Bahnu. Ještě v řadě na pivo jsme slyšeli, že Sophia už začíná hrát. „What the fuck?!“ rozhodil Petar ruce. „To jako hraje tu nejlepší písničku hned na začátek?“ A skutečně. Z nějakého nepochopitelného důvodu, který se příčí všem zásadám koncertních programů od dechovky po metal, se zpěvačka rozhodla jako první zahrát Being Special. Rozmluvila jsem Petarovi, že by bylo lepší jít někam do baru, a vtlačila se vedle zvukařského hnízda. Zpěvačka pokračovala úplně neznámou – a nezajímavou – písničkou, kterou ani neuvedla, a hned nato zařadila příšernou coververzi Moon River. Petar poznamenal, že vypadá zhuleně. Anebo je nervózní. „Nejspíš je nervózní a zhulená zároveň, a to je vůbec ta nejhorší kombinace,“ povídám já.

Naštěstí pokračovala tím lepším z alba: Dizzy Izzy („Hello yellow helicopter take me to the mental doctor“) pro mě a 3:05 („If there's something wrong with me, it don't mean things are right with you“) na míru Petarovi. „Tohle budu používat,“ usmál se na mě úlisně. V Berlíně jsem se nakonec nepotkala s jeho přítelem a napadlo mě, jestli už vyřešili jeho malý kokainový zlozvyk.

Sophia měla na pódiu malé klávesy a s sebou týpka s basovou kytarou, kterou dost často střídal za MacBook. Když ale točil knoflíkem na mixáku, spíš to vypadalo, že ladí volume. Duo se snažilo vytvářet koncertní verze písniček, ale to je dost problém, pokud nemáte nic zajímavého, co byste zahráli. Je dobré si tohle přiznat a nekrmit publikum dlouhými plochými přechody o ničem. Za celé vystoupení Sophia s publikem nekomunikovala, pokud nepočítám: „Jak se máte? Dobře. To je dobře, já se mám taky dobře!“ Asi bych dokázala říct pár vět navíc. Třeba: „Já jsem Sophia Kennedy, pocházím z Baltimoru, ale žiju kdovíproč v Hamburku, a tohle je můj kamarád XY a tyhle písničky jsou z mojí desky, co vyšla minulý rok.“ Když už nic jiného. Tedy pokud vyloženě nelpíte na tom, aby o vás nikdo nevěděl, nebo se vážně nechcete živit hudbou a tady jste vlastně jen proto, že jste chtěli sto padesáti lidem ukázat svou novou košili s vyšívanýma kytičkama.

Koncert s repertoárem jednoho alba netrvá nikdy dlouho, ale ve skutečnosti celé album ani neodehráli. Kromě pár pochopitelných vynechávek nezahráli moji oblíbenou Bug on a Rug, což mě trochu ranilo. Proč prasit Moon River, když mám vlastní dobrou skladbu? Na závěr nás zpěvačka dorazila přídavkem. „Proč hraje znova tu samou písničku?“ podíval se na mě Petar. Ano, proč hraje znova Being Special, je to vtip nebo nějaký nový dramaturgický rámec, co nechápu? Ne, byla to jiná písnička. Ale s naprosto totožným sledem akordů. Scheiβe. Tohle už není ani béčkový song, tohle je céčko jak vyšitý. Vzali jsme kabáty a vypadli.