Does anyone have any questions? (Listener)

October is my favorite color.

A srdce mám dřevěný, třísky od krve

a ani za pětatřicet dní

nebo o jeden míň,

se nezvládnu vykecat tak jako Dan,

tak posílám

aspoň jednu jeho modlitbu

zpod prošedlýho kníru

vzhůru pro Tebe.

Achjo…

Underdogs je relativně čerstvej lokál, kam si chodím pro zapomenutý sny o kapelách tak bizarních, že je snad ani nemůžete poslouchat, svinit mi je svýma ušima, svým objevným podivem. Tyhle jsou moje! „There’s Money in the Walls je nejlepší písnička na světě!“ zavrní kocour se slabostí pro kántry, usrkne z hrnku s ošoupaným logem Black Coffee Session a dál čumí na krvavou bitvu mezi Spartou a Slávií. Úlet? Taky se nestačím podivovat, kolik vás přišlo, přestože mrzne, ve sklepě údajně netopí a ten den hráli na Sedmičce konečně Burn. Že by ta nová deska byla fakt tak skvělá?

Being Empty/Being Filled je prachsprostě obyčejná deska o dvou kytarách, base a bicích, sem tam trubka a ukecanej podivín s nesmyslem pro arytmii. Sprostej náser je to! Nic jinýho!

No a to je právě skvělý. Protože jestli znáte alespoň refrén (HA!) Wooden Heart, slyšeli jste jedinou desku Listener zběžně a nebáli se to zatajit nebo tušíte, kdo je ten kníratej nerd se škubavým frázováním v nejlepším klipu od The Chariot, tohle jste nečekali. Plnotučnej zvuk, rovná rytmika, rychlejší tempo, tohle jsou všechno atributy, co k Listener nesedí. Prapůvodně platforma pro talkmusic frontmana, poety a introverta Dana Smithe si častokrát vystačila s lo-fi zvukem ve třech nebo míň lidech, letos dorostla v kapelu a je to vývoj přirozený. Otvírák Pent Up Genes mi sestřelil jehlu a vyrval plnou hrst paměti, jestli to fakt není jen shoda jmen dvou interpretů, ale Josh Scogin se prokec‘ už dávno, že tomuhle smutku tahal za šavle ve studiu. Blast beat v závěru hned druhé Little Folded Fingers mi vyrazil dech. A pak dojde na tu nejlepší skladbu ze všech, ne náhodou inspirovanou životem génia, co se mu klaněl i Einstein. Refrén Darling you, so bloodshot and new what a view, all torn down and true je možná klišé, od textu přes struny, ale slyšet Smithe snad poprvé nestydatě zpívat, popírá všechno, co vás snad kdy na téhle kapele mohlo srát. Já posouvám začátek Love Letter to Detroit, snad chci být blíž závěru tak epickému, jak si jen skromní kluci z amerických vidlákovů umí vymluvit.

Cold Cold Nights vyžírají chválu kdekoliv si o nich čtu, mají taky trumpetu, ale tudy cesta nevede. Dneska hrajou jenom proto, že jsou skvělí, že umí, byť podle jednoho vzorce rozehrávka-houkačka-vlna-troubení rozplakat i toho nejvyhořelejšího z cyniků beze všech těch otravnejch prvků, co mě na podobné muzice serou. Ta kapela je skvěle poskládaná, vždyť kdy naposledy jsme viděli muzikanty rotovat od nástroje k nástroji? Ale to už dávno víme, že? Přiznali se, že Listener mají taky moc rádi, a mě to stejně nedá spát. Jak dlouho ještě?

„This is about parents, making babies with little hugs and little kisses. MuCq!“ pravil a hrálo se a kapal pot a lítaly rozštípané paličky od bubeníka a sóla… cože? I tady by se našel vzorec, pokud se jmenujete Knut a jste povoláním škarohlíd, na mě dopadla jenom radost a vděk a skromně mi rozdrtila páteř a rozemlela svaly na kaši a zpod té tíhy jsem zpíval tam, kde z talkmusic už zbyla jen hudba, tam, kde se emo zastaví, tam, kde ještě nezačal konec. Jako ztrouchnivělá troska s děravou plachtou čekám, až zavane nostalgie, až vypluju vstříc zapomnění, až vynaleznou stroj na minulost, sepíšu návod. „Any Marie Currie fans round here?“