Dopplereffekt, redbullové kaťuše a další Lunchmeaty

Nedokončené kino Veletržního paláce se letos opět dočkalo dostavby pohyblivým obrazem. Monstrózní závoj na lešenářských trubkách byl připraven až pro artistní šau Tima Exila, světlo si ale našlo cestu za shrnutou oponu i před ni.

Set Aokiho Takamasy se pojetím VJingu ve stylu „co vidím, to slyším“ značně prohnul. Ratio beatové i to druhé vytočeny na gombíku doprava. Stržené závity v projekci až mimicky vedené závitnicemi měňavého a přece striktního kopáku. Říká se, že lidi by snědli cokoliv zabalené ve formě jarního závitku. Zástupci labelu Raster Noton jsou jistotou tělesného zážitku bez ohledu na už tak silnou ápéčkovou hradbu. Minimalové podsebití ale nechalo viset ve vzduchu otázky, jak by se s pojetím lunchmeatovské opulence popasoval Takamasův snad kolega Mark Fell, který vystoupil před dvěma lety na olomouckém PAFu a je znám svým upjatě kvazimodernistickým odporem k iluzivnímu zábavovému spektáklu. A nemusíme chodit daleko – set Kangdinga Raye coby jeden z warmupových večerů v Neone byl daleko nekompromisnější než trochu rutinní Takamasa, vězící stále v tradici IDM a konceptuálního myšlení (série Rhythm Variations) takového Rjóčiho Ikedy – Francouz Kandging Ray tělesné atributy akademického techna cinknul undergroundovou intuitivností až zpoza bassového kanálu.

K řádné festivalové akci patří zameškání některých položek programu kvůli pivu či jiným korporátním nalévárnám, které letos expandovaly i před Veletržák ve formě gambrinovských zátarasů a redbullové kaťuši. Tak to u mě dopadlo i s Koreless, který chvílemi nechal zapomenout na neblahou realitu koncertu Rolyho Portera a Daniela Lopatina za rakouskými hranicemi na Donau Festivalu, probíhajícího už tradičně ve stejný čas. Pak prošlo procesí otrokyň s monstrancí Jägerů a rozprostřené ambientní plochy se opět scvrkly do jednoho zářícího trojúhelníku na plátně.

Parametry smluveného či posléze symbiotického vztahu producent/DJ versus externí VJ nesplňovala valná část projektů. Francouzští Nonotak zůstali uzavření ve svých třech zdech vyztužených světelnými traverzami (znalost tohoto zážitku poněkud shazovalo jinak spektakulární set Eviana Christa další den), domácí projekt Algorave jako jediný vylezl z pódia k participativnějšímu projektu prováděnému síťováním odhalených digitálních informací v reálném čase.

Pokud se o nějaké takové kategorii dá mluvit po Dopplereffekt.

Ó palmy, přeneste svůj rovník na Vltavu. Katastrofická (post)utopie vždy rezonovala v technologických vizích Geralda Donalda, vůdčí postavy Dopplereffekt a šedé eminence v legendárním lagunovém elektru Drexciya. Přál bych Danielu Landovi uslyšet tyhle klávesy v moři mezi žraloky. Prvky metapříběhu o mechaničnosti a ne/úspěších emancipačního hnutí se táhnou Donaldovou tvorbou právě od kybermytické afrodiskotéky z Vodního světa přes bílý srp a kladivo na obalu zásadního mixtapu Dopplereffekt – Gesamtkunstwerk. Všechny linie černé hudby jako kreativní společenské platformy, tvořící odlišné vize budoucnosti než ty vštěpené kapitalistickými kolonizátory, ústí v precizně připraveném koncertu Dopplereffekt, Geralda Donalda a obdobně tajemné To Nhan Le Thi. Černá kůže, bílé masky – nelze nevzpomenout při pohledu na jejich „kostým“. Donaldova ruka tančí jako jakási extenze kláves, černá magie smyslovosti a memento spojení otrockého těla s robotickým ústrojím. Defaultní video plné archivních laboratorních záznamů, temný synthwave a zrnité avantgardní filmy, spojení známé z osvětových akcí RARE. Bude možná zajímavé srovnat sci-fi Dopplereffekt s tím Kuedovým tento pátek na Nákladovém nádraží Žižkov, v nově otevřeném klubu Terminal B. Téměř rok po povodních. Jak zní titul bestselleru o černé hudbě: More brilliant than the Sun. Nebo se spíš stačí dívat, jak svítí plastika Zdeňka Pešánka v kavárně ve Veletržáku.