Drastická krása Xenakisových kvartetů (Jack Quartet)

Titulek si drze půjčuji z programu, protože hudbu Iannise Xenakise vystihuje velmi přesně. Řecký skladatel uplatňoval při skládání matematické principy a modely, které mu umožnily přicházet s neintuitivními strukturami nutícími hledat nové metody poslechu. Jaksi „hranatá“, často disonantní hudba se dá vnímat jako krásná, ale takové vnímání něco stojí. Xenakisova metoda zároveň nebyla čistě mechanická, skládal podle stochastických principů, tedy v podstatě s částečně řízenou pravděpodobností, kdy je v modelu na výběr z několika možností a kdy skladby často do finální podoby dovádí počítačový program. Pozicí mezi striktním determinismem a ponecháním kompozice náhodě pak tento vystudovaný architekt stál v poválečné avantgardě mezi serialismem na jedné a aleatorikou Johna Cage na druhé straně.

Americké těleso Jack Quartet interpretovalo na Strunách podzimu čtveřici Xenakisových smyčcových kvartetů z různých ér, které dávaly nahlédnout také do vývoje skladatelova stylu. Řazení skladeb přitom docela zajímavě rozbíjelo chronologii a udávalo dynamiku večera. Obě části programu otevíraly pozdní, relativně klidnější a pomalejší skladby následované divočejšími staršími. Kvartety Tetora a Ergma z 90. let znamenaly především fascinující sbíhání, rozdělování a interakce linek jednotlivých nástrojů, kde se mísila krása s cizostí. Vynikalo při tom, že skladby nemají strukturu vět s přehledným opakováním motivů a témat: jejich průběh se více blížil přírodním úkazům, které Xenakise historicky také inspirovaly, toku reálného času, který je lineární, nikoli cyklický. Vznikal tak dojem dlouhodobé nepředvídatelnosti/nezapamatovatelnosti při krátkodobé přehlednosti, což nutilo ponořit se do zvuku v daný moment.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Starší skladba ST/4-1,080262 představovala mladšího a radikálnějšího Xenakise. Jako by šlo o neústálý atak na jednotnost/uzavřenost – při divoce se měnících stylech hraní včetně Xenakisova klasického glissanda i různých rozšířených technik jako by nástroje napadaly jeden druhý – jako by šlo o destruktivní kontrapunkt. Tahle vřava přitom dávala smysl.

Jednoznačným vrcholem večera ale byl závěrečný kus Tetras (1982). V něm nesmírně suverénní kvarteto zbořilo představy o tom, jaké zvuky se ještě dají při „běžném hraní“ vyloudit z nástroje, a znělo zkrátka mimozemsky. Nástroje se pod smyčci roztékaly a v precizních souhrách slévaly do nestabilních ploch, které zněly ve výsledku exotičtěji než většina experimentální elektronické produkce. Dokonalá ukázka výjimečnosti skladatele, tour de force kvarteta. Bravo.