Dřevo až na kost - Damien Jurado

Když jsem se dozvěděl, že do Prahy přijede Damien Jurado, chvilku jsem se cítil jako náctiletá holka, které řekli, že přijede Justin Bieber. Pak mi samozřejmě došlo, že mám slovutný plnovous a hned jsem takové ty věci jako emoce a city zahnal do podvědomí. Taky mě zchladila informace, že přijede sám pouze s akustickou kytarou. Přesto jsem na Sedmičku vyrazil a není čeho litovat.

Skočil jsem pořádajícím A.M.180 na avizovaný začátek a byl tam už v sedm. Taková hloupost. Po osmé začali plést Sítě Honzové Kašpar (Obelisk of Light, ex-Pavilon M2) a Tomáš (Tomáš Palucha, ex-Thema 11). Nad sítí jednoduchých zasmyčkovaných kytarových riffů to vazbilo, houkalo a bzučelo. Enigmatický hlas sázel na hlukové básně a forma se usadila v experimentu jako ve stojaté vodě a ukázala nám, bez kolika spoluhráčů se ještě kapela dokáže obejít. Se smrtí krásných srnců si na své přišel i Ota Pavel, který denně vypil dvacet sladkých limonád a trpěl maniodepresivním rozdvojením osobnosti. Otázkou tedy je, proč z tolika českých kapel kape a ukapává tak mnoho zoufalství a smutku. A když už se snaží hrát vesele, proč jim to nejde? Jaké temné kouzlo obestírá českou kotlinu a utahuje kultuře smyčku kolem krku až balancuje na vratké stoličce z vyrvaných kořenů? Je to krásné, je to poetické, valí se to a graduje, přede to Sítě a pomalu se to zamotává a pořád je tam blues. Kdyby měl Johny Lee Hooker looper a delay, hrál by jinak?

Ano, těšil jsem se na Damiena Jurada s kapelou. Že tam pošle novou desku s ještě větším nasazením a naživo. Nu, přijel sám, vyprodané distro ovšem svědčilo o úspěchu jeho evropského tažení. Na začátek přehrál rozpačitě v jedné kouli písně z novinky Brothers And Sisters of the Eternal Son, jako by ani bez kapely nevěděl, co s nimi. Nejvíce utrpěla úvodní Silver Donna, na desce jednoznačný hit, ze které zbylo jen torzo, a vedly spíše pomalé balady z druhé půlky desky. Poté se uvolnil, promluvil k divákům a zbytek vystoupení patřil starším písním, do kterých se obul jako do starých papučí a ve kterých se cítil jistě a doma. Ve srovnání třeba s Karlem Plíhalem, který je pro mě, co se instrumentace akustických písní týče, jasnou jedničkou, je Damienovo vedení kytary strohé a minimalistické, ale nikoliv hloupé, a chybějící harmonie dokáže nahradit a rozprostřít svým všeobjímajícím hlasem.

Večer potvrdil, že vlna intimního až introvertního písničkářství stále ještě neutichla a rezonuje značným spektrem současné hudební scény.