Dupák Les Rhinocéros U Mloka

Start o půl deváté, u vchodu bloudí lehce ošuntělý pán s vizáží klienta místního protidrogového P-centra. Za několik málo okamžiků se z něj vyklube bubeník dnešních headlinerů. Klasika. Vítá nás vůně čaje a poctivá sklepní vlhkost. Přibyly nové obrazy i proutěné sofa. Les Homosexuels jsou dva totálně hubení kluci z Brna. Nemluví, jen občas šeptnou: „Děkujem.“ Kytara, basa a spousta mašinek, pod jejichž tíhou se slušně prohýbají přistavené čajové stolečky. Hoši vypadají soustředěně, pravidelně střídají nástroje i polohy. Zpočátku to vypadá na hlukové experimenty na bázi shoegaze. Zdi rezonují a bubínky dostávají pěkně zabrat, z burácivé kakofonie postupně vyvstává určitá pravidelnost, kytara si klestí cestu ruchovými shluky a s každou další položkou setlistu (pravda, moc jich nebylo) získává ta ohromná zvuková masa jasné kontury regulérních tracků. Nejsilnější, bezmála taneční kousek si Homouši schovali na konec. Přesná, minimalistická basa. Solidní atmosférická šleha. „Díky. Tak to bylo všechno, už nic nebude.“ Rozpojit, zabalit a vyklidit kamenný výklenek s dekou pro natěšené divochy z Washingtonu DC.

Tou dobou už se mločí podzemí pozvolna naplnilo diváctvem. Na to, že zkouškové je v plném proudu, kulisa víc než sympatická. Přece jen jsme v Olomouci a bez studentů se tu promotérům dýchá blbě. „Thanks for coming“ a už to jede. Les Rhinocéros přivezli novou desku, na podlaze rozložili arzenál udělátek a kilometry drátů. Jako by chtěli vyhodit celé město do luftu. A nutno uznat, že během večera k tomu mnoho nechybělo. Intro si bere na starost bubeník, zastříhá nohama a na okamžik dá na odiv (kdysi) černé conversky, které snad ještě pamatují Elvise. Paliček netřeba, vystačí s prsty a dlaněmi, hned v další skladbě si ale bere rovnou čtyři najednou. Bicí jsou mu málo, v průběhu koncertu zapojí do hry všechno, co mu přijde pod ruce, vánoční ozdoby i kamennou zeď za svými zády. Mydlí to fenomenálně, už chápu, jak přišel k těm okousaným činelům. Absolutní rytmus. Kolibřík je proti němu louda.

Basák Michael nekompromisně kouzlí. Na rozdíl od kolegy na obuv rezignoval a pestrou paletu šlapátek pod sebou škádlí jen tak v ponožkách. Chvílemi natolik vehementně, že připomíná stepující stonožku. Vedle sebou škube rozdováděný hoch s kytarou, nechce zůstat pozadu. Bleskurychle střídá okrabkované efekty a pravidelně háže do publika rybičky zadkem napřed, k tomu samply a šokantní práce s tempem. Pomalu, rychle. Potichu, nahlas. Síla. Zvukař se vyznamenal, každý tón dostáváme na zlatém podnosu. Bea Spiders a instrumentální inferno. Jako by byli v transu a my s nimi. Noiserockoví jazzmani non plus ultra, na tuhle stylovou smršť škatulky nestačí. Marná sláva, je přesně deset a hlas zpovzdálí sděluje, že musíme končit. S přídavkem to vypadá bledě. Nespoutaný Amit od kytary na nic nečeká a při pohledu na nadšené lidi před sebou křikne: „Two minutes! Four notes!“ A pak už jen radost a čirá energie. Krásnější tečku si neumím představit.