Dvacet a ne dost (Tauron Nowa Muzyka 2025)

Po osmi letech znovu, Nowa Muzyka, Katovice. Kam taky jinam, když Melt je po loňském ročníku minulostí, než z jednoho zrekonstruovaného těžební prostoru do druhého. Se dvěma rozdíly. Lom vs. důl a příroda vs. centrum města. Z dvanácté edice se na lineupu letošní dvacáté objevil britský producent Palms Trax, který mě vyhnal hned prvním trackem, ale přiznám že, ze jsem měl v plánu vzít do zaječích tak jako tak. Protože vidět naživo rovněž ostrovní divoženky Mermaid Chunky bylo na must-see listu od chvíle, kdy jsem si poslechl obě jejich desky při prozkoumávání jmen z programu, která jsem neznal.

Je zvláštní, jak lidská paměť funguje někdy vůbec, jindy útržkovitě a někdy zase až roboticky perfektně. V momentě, kdy jsem se po ubytování v kempu v Údolí tří rybníků vypravil v pátek navečer směr Slezské muzeum, v jehož areálu se festival už notnou řádku let koná, a minul specifickou vysokou betonovou věž římskokatolického Kostela Nanebevzetí Panny Marie, mohl jsem zavřít oči a jít po paměti. Zlí jazykové by možná namítli, že rovně by to zvládnul i mamlas, ale i na to „rovně” je potřeba si po osmi letech vzpomenout.

Zóna kultury, jak se celý zrekonstruovaný areál jmenuje, za ty roky doslova rozkvetl do krásy. Kombinaci starých cihlových objektů a nových moderních budov propojují cesty lemované stromy i květinové záhony, které za těch pár let dotvořily navržená odpočinková zákoutí do finální podoby, kde hraje flora nezastupitelnou roli mimo jiné při tvoření rozkvetlých míst a důležitých stínů před palčivým letním sluncem. Škoda, že během festivalu mají navrch spíše pivem a tvrdým alkoholem sponzorované oddechové koutky a stánky.

OD BACHA PO VLACHA

Jedním z těch nových venkovních prostor je malý amfiteátr, který už tradičně hostil jednu ze scén, společně s tou umístěnou v sousední budově Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu, nejvýrazněji vystupující mimo hlavní žánrový záběr akce. Varhanní koncerty, letos shodou okolností dvou minimalistických Stockholmčanek Ellen Arkbro a Kali Malone, a různé akustické experimenty ale zároveň tvoří důležitou součást, bez kterých by Nowa Muzyka zdaleka nebyla tak “nová”.

Jak by znělo techno nebo elektro ve středověku na irské venkovní zábavě? Přesně takhle. Mermaid Chunky čerpají z tradičních skotských, irských a dalších ostrovních žánrů a postupů a na ně vrství saxofonová sóla, klávesové podklady i casio beaty. Nakažlivě taneční, rozvolněné a v koncertní podobě navíc s performativním, až divadelním bonusem co do ezoterických outfitů obou protagonistek a jejich vzájemné pohybové interakce. Jak samy po koncertu s přiznanou upřímností říkají, ta zvuková směšnost by bez rytmické chytlavosti nefungovala. Mermaid Chunky jsou ale hlavně obrovsky muzikální, a díky tomu je jejich post hippie ethnic shit maximálně zábavný a o co nenápadněji, o to pevněji namotávací. Pusťte si jejich „Žabí porno” z loňské desky a pochopíte, co mám na mysli.

Páteční program jsem začal o pár hodin dřív legendou polského hip hopu Piernikowským. Štrýtu jsem se nedočkal, loňská deska je totiž žánrový twist, který nejvýstižněji popíše slovní spojení “polský postklubový Zomby z období kolem desky Dedication”. Výsledek? Přišel jsem takzvaně na kukačku a zůstal nadšeně až do posledního tónu. Do toho jsem vydržel i u Ely Minus, jakkoliv začátek její one woman show tomu nenasvědčoval. Zprvu dost na sílu hrané nadšení kolumbijské producentky a větší míra poskakování po pódiu než čas strávený za pultem a mikrofonem se naštěstí postupně vyrovnaly a věci z letošní elektropopové desky Día se v live verzích ukázaly jako velmi dobře konkurující hitu El Cielo No Es De Nadie z pět let starého debutu. A navrch ta španělština, že.

Většina popůlnočního programu na největších pódiích patřila DJským setům, ve kterých víceméně techno soupeřilo s housem. Páteční jistota v podobě Kanaďana Mathewa Jonsona nezklamala a vrátila mi vzpomínky o dvacet let zpátky, kdy s dalšími kumpány coby live minimal jazz techno úderka Cobblestone Jazz vystoupil na jiném polském festivalu jménem Audioriver. Jonson ale zvládá pomalu budované techhousové namotávačky s výrazem pana učitele i sám. Aby taky ne coby autor legendární Marionette, která na závěr nemohla chybět. Úsměvy na tvářích tančícího a vlnícího se publika, mě nevyjímaje, ale nepřekvapivě přišly daleko dřív.

PODSVĚTÍ A TECHNO KAM SE PODÍVÁŠ

Sobotní tahák Underworld, který měl bezkonkurenčně největší crowd, zaplnil areál o poznání víc než o den dřív TV on the Radio, kteří se ukázali jako jasný dramaturgický přešlap. Jakkoliv jsem neodolal a po třech letech od Metronomu si dvojici Karl Hyde a Rick Smith dal znova, protože setlist doznal pár změn v podobě hitů, které si prostě z nostalgie chcete poslechnout naživo na pořádném halovém zvuku (Push Upstairs, Moaner, Dark & Long), měla Nowa Muzyka ten den ještě tři velká techno esa v rukávu. Karl a Rick se každopádně za ony tři roky a množství odehraných koncertů velmi dobře sehráli, včetně precizních vokálních partů, a v kombinaci s výrazně lepším zvukem a opulentní světelnou show oproti Praze (hala je holt hala) jim v podstatě nebylo co vytknout. Jakkoliv je nostalgie sviňka.

Kdy se člověku stane, že může za jeden večer vidět naživo tři techno legendy posledních tří dekád? Jeff Mills, Luke Slater a Ben Sims byli na osobním seznamu neviděných ikon, takže nebylo co řešit. Začalo to ovšem zklamáním. Slater si ze živáku svého projektu Planetary Assault Systems totiž udělal tak trochu divadýlko pro kameru, protože třetinu času ho jeho kumpán na pódiu natáčel na mobil v pečlivě vybraných momentech dropů a gradací. Celé to bylo tak okatě předpřipravené a rušivé, že to naprosto kazilo zážitek, který by ovšem ani tak neměl šanci obstát v konkurenci dvou zbývajících jmen. Chyběly nápaditější aranže, vygradovanější build-upy i bezprostřednost.

Jeff Mills přišel, odehrál krásně minimalistický a atmosférický Detroit s orchestrálním závěrem, kterému nešlo až na těžký vzduch v hale absolutně nic vytknout, upřímně poděkoval za zasloužený aplaus a odešel. A Ben Sims? Ten dal co proto mixážnímu pultu, protože množství času stráveného crossfaderováním a “šavlováním” si v ničem nezadalo s hiphopovými sety. Kořeny i v tomhle žánru zkrátka Sims nezapře. A jestli často nadávám na rychle mixované tracky v setech, v případě takovéhle práce s jejich propojováním a současným pouštěním až tří najednou nezbývá než přiznat, že když se to umí, radost z výsledku se násobí. Ručník, který má Ben Sims při svém hraní pravidelně po ruce, tak rozhodně není pro parádu, během dvouhodinového setu se totiž ani na půl minuty nezastaví. Co tenhle Angličan s mlynářskou čapkou odpracoval za čtyřmi playery, to se mu zaslouženě vrátilo v roztancovaném parketu za svítání.

PULZY SONICKÉ I SRDEČNÍ

A když je řeč o pocení. Astronomický začátek léta, který připadnul právě na festivalový víkend, sice nebyl úplně tropický, ale co načne silné letní slunce přes den, dokončí večerní tančící žár a naakumulované teplo mezi betonovými budovami. Když mi tak jako omluvu na šlápnutí na nohu při totálním varu během živáku polské technoisařky Zamilske nabídne sympatický domácí pár ovívání vějíři, neřeknu ne. Zamilska měla dost možná vůbec největší nával na Club Stagi za celou dobu festivalu. Patriotismus stranou, přál bych ho zmíněnému Simsovi, ale buďme realisté, devátá večer versus čtvrtá ráno jsou jiné výchozí pozice.

O hodinu později mě citlivě probudí vějíři blízko tváře ta samá dvojice při začátku vystoupení Actresse. Oba se chtějí ujistit, že jsem v pořádku a jen vsedě zápasím s akutní spánkovou atakou. K děkovnému úsměvu přidávám o pár desítek minut později i vděčnost, že jsem neprospal Actressovu snovou (sic!) kombinaci ambientu a minimalisticky tepajícího techna se spoustou vokálních mikrosamplů. Velmi dobře by se spalo o den dříve u koncertu Elen Arkbro, která v duchu své tvorby zahrála asi tak šest tónů na varhany (A není to málo, Antone Pavloviči?). A své k výpravám za stav bdělosti měl nepřekvapivě co říct i Alva Noto, který víceméně dostál zvuku založenému na mikrotonálních posunech glitch ambientních pulzů.

O zrychlené srdeční pulzy se v areálu kromě techna staraly i dva stánky na kávu, které v podstatě nezavíraly (díky!), a širokou nabídku čehos do břicha si člověk mohl užívat taky až do svítání. Od tradičních zapiekanek, burgerů a burrit až po knedlíčky dim-sum, korejské bowle, japonský ramen a thajské curry. Jak by řekl klasik: Chutí máme na vybranou – co je kyselé, nemusí být slané. Všudypřítomné skládací dřevěné sedačky, které se častokrát ocitaly i uprostřed ranních parketů, potěšily spoustu unavených těl, podobně jako cisterna s vodou a možnost přinesení si do areálu vlastních prázdných plastových lahví. Vyprodat dvacátou edici se sice pořadatelům nepovedlo, jakkoliv by si to za ten hvězdný line-up zasloužili, ale snad přišlo návštěvníků aspoň tolik, aby příští rok mohla být načatá další dekáda. Bez festivalu Nowa Muzyka by byla polská mapa o poznání chudší.