Dvě těla, jedna duše (Krev Wälsungů)

Inscenace Krev Wälsungů režisérky Kathariny Schmitt. Dlouho očekávaná premiéra, od které si mnozí slibovali mnohé. Já jsem si během představení slibovala, že se přece musí stát něco víc než to, co stálo v programu.

Sourozenci – dvojčata Siegmund (Ivan Lupták) a Sieglind (Marie Švestková) se mají rádi, jsou pro sebe vším a bez sebe nic. Na to, aby jim kdokoliv z jejich snobské rodiny rozumněl, jsou příliš dekadentní. A tak společně šermují a milují Wagnera. A ještě než se Sieglind provdá za bodrého úředníka von Beckeratha (Jiří Štrébl), hodí se do gala a zajdou si na Valkýru. A s každým úderem gongu jsou si blíž a blíž, až při závěrečné árii podlehnou vlastní osamělosti navzdory genetice. Po tomto aktu, který bývá vyvrcholením jiné lásky než sourozenecké, asi pět minut zpytují svědomí, když tu se náhle objeví velice efektivní řešení. Je tu přece ještě Beckerath. Sice vybírá své nastávající zcela nevhodné cukrovinky, ale je tak chápavý a dobromyslný, že z toho má nakonec ještě radost, jeho maloměšťáctví bude zas o trochu menší. Bělostná Sieglind s černým svědomím tak jako krotká ovce kráčí za svým pánem ke svatému přijímání. Brácha má prima ségru, ségra prima bráchu a ještě k tomu muže. Objetí, polibek, tma.

Celá inscenace je příliš popisná a předvídatelná. Ke kvalitním literárním předlohám třeba přistupovat s pokorou, zvlášť těší-li se její autor – nositel Nobelovy ceny za literaturu - světovému věhlasu. Ve chvíli, kdy se ale dozvíme, jak se přesně a doslovně věci mají z někdy až příliš dlouhých monologů, přestáváme myslet a začínáme konzumovat. V závěru opravdu zazní árie z Valkýry, Wotanovo loučení v podání operních zpěváků Lucie Juránkové a Martina Vodrážky, jehož překlad si diváci měli možnost přečíst ještě před vstupem do sálu. Dramatičnost loučení je sice hybatelem dění v operní lóži, v této podobě s klavírním doprovodem z halfplaybacku je ale zdlouhavé. Zdůrazňuje, že už není čas na rádoby lehkomyslné žertování z předchozího jednání, ve kterém se Jiří Štrébl v rohaté vikingské helmě přetahuje se Siegmundem a Sieglind o to, kdo určuje pravidla hry na kočku, myš a paroháče, a že přichází čas zúčtování. Společně to ale bohužel nefunguje.

Krev není voda. Tato krev je ale naředěná násilným koncem. V tu chvíli je budované napětí mezi sourozenci s předzvěstí blížící se katastrofy a pachutí hříchu to tam a silné momenty Siegmunda a Sieglind se v něm nenávratně rozpustí.