Dylan, Allen, Druhá tráva

Druhá tráva u nás hraje tak trochu roli, kterou svého času v Americe plnil Bob Dylan. Jaksi historicky vzešla z okruhu „kotlíkářů“, kteří jí zatratili jako zrádce a heretiky, a zbytek posluchačstva ji tam vytrvale řadí a jejich tvorbu odmítá. Naštěstí množina těch obeznámených se skutečností je dost početná, tak mohou být skoro všichni spokojeni.

Koncert v Malostranské besedě, takto jednom z tradičních pražských azylů (letos už čtvrtý koncert) byl svým způsobem výjimečný – šlo o první pražské vystoupení s novým bubeníkem; Martin Novák vystřídal přetíženého Kamila Slezáka, který se tak má čas soustředit na jiné hudební aktivity, a že jich je požehnaně. Novák do kapely bez problémů zapadl a nikoho nemohlo ani napadnout, že společně odehrané koncerty se počítají na prstech jedné ruky.

Na Druhé trávě fanoušci oceňují právě to, že věci zůstávají na svém místě – už od roku 1991 a svým způsobem už od roku 1983, kdy se dalo dohromady jádro kapely. Tím je dvojice generačních souputníků Robert Křesťan (autor a zpěvák) a Luboš Malina (banjo a různé dechové nástroje), kteří to spolu táhnou už od Poutníků blahé paměti, a fakt, že bok po boku hrají čtvrtou dekádu, je poznat na každé notě. Třetím do party zakladatelů je o pár let mladší Luboš Novotný, jehož dobro a lap steel jsou asi nejsilnějším poznávacím znamením současné podoby Druhé trávy. Akustickou kytaru už léta obsluhuje Emil Formánek a kontrabas Tomáš Liška, oba považovaní za naprosté špičky svého nástroje v našich krajích s přesahy nejen do jazzu.

Druhá tráva kdysi provedla revoluci v žánru, z nějž vyrůstala, a zapojení bicích (a saxofonu) do bluegrassových kořenů jí mnozí dodnes nemohou odpustit. A řekněme rovnou, že právě toto je tím nejhodnotnějším na jejich dnešní tvorbě. Kapela se zcela vzpírá žánrovému zařazení, a jestli něco někdo potřebuje, tak dejme tomu „rockové písničkářství“, byť i takto široké vymezení často nedostačuje. Dominantním autorem původních písní je Robert Křesťan a texty jsou výhradně jeho záležitostí, vlastní i převzaté. A právě ty jsou kromě hráčského mistrovství další nezpochybnitelnou hodnotou – Křesťan v tomto ranku u nás těžko hledá rovného, pro jeho přebásněné Dylanovy písničky by mnohokrát sedělo slovo „kongeniální“.

Od úvodního Ossiana až po finální dylanovské Ještě jedno kafe skupina volila i tentokráte tradiční repertoár, i když občas sáhla i k těm méně hraným a o to vítanějším (např. Letní romance z debutu z roku 1991). Jestli některou skladbu vyzdvihnout, tak, vlastně jako vždy, knopflerovskou Telegraph Road, jejíž Křesťanova verze je už od osmdesátých let a poutníkovského debutu považována za lepší než originál. Malinovo saxofonové sólo z úplného závěru patří k těm momentům, pro něž, slovy Woody Allena, stojí za to žít.