Převrácené světy. Pohodová dystopie.

Cukroví na plakátu i na webu, barvičky a Jake Bugg. Sladký festival, sluníčková nálada a pobíhající děti. Ranní flat white, ovocné koktejly, úsměvy a... pohoda ve vzuchu, jak jinak. Po výplachu dekonstruovanými beaty Squarepushera rozmýšlím, kolik lidí (spo)zná temnou tvář Pohody. Tu, která z plakátů nezáří. Noční letištní krajina s předávkovanými holkami ve stanu první pomoci, reflexními brýlemi v záři drum and bassu, mikinama Sunn O))) na ležících zombies na betonu. Dva festivaly, převrácené světy. Vrháme se do obou po hlavě, ale krvavé šrámy zanechává jen jeden.

Ze stověžatého velkoměsta, v mysli obklopeného mrakodrapy, přichází Zagami Jericho. Na velké stagi s laptopem, možná jeden z posledních koncertů bez hardwaru. Průrazný vokál, vyspělé beaty i produkce, unikátní kybervize. Město je jejím kostelem, Ableton veřejnou skrýší pocitů. Sledujme a neztraťme z očí. Svou pesimistickou výpověď o nespravedlivém světě představila M.I.A., nespravedlivě vyrušená technickými problémy, mikrofon mrsknutý na zem a papírové letadla bez křídel. Dojem z první poloviny zkráceného setu to nezničilo. Za mříží, před mříží, nikdo nesmí stát, tančí se každou sekundu. Večer a den silných žen, tak to má být.

Shobaleader One - warpující projekt vedený Squarepusherem na desce vystupuje jako groovující jazzík, naživo trhá stan na kusy. Precizní provedení skladeb, komplikované, dlouhé a temné. Roztančení Meshuggah, neurofunk live, házíme přídomky bez rozmyslu, není prostor pro myšlenky. Kápě s velkými displeji. SILENCE. Píšou na hlavách. Nalézám víru, že naživo lze zahrát vše. Shobaleader One dospěli do bodu, kdy hráli perfektně. Dávno zpátky. Vysrali se na to a zdokonalovali dál. Nekonečná ejakulace tonů a beatů, strojově přesná a organicky pohlcující. Squarepusher sám přišel na řadu o pár hodin později. Rozsekané vizualizace, nic pro citlivky, totální hudební overload. Komplementární koncerty po kterých už vše další připomíná C-D-Am na trampskou kytaru.

Místo roztančené Space arény s B-komplexkou míříme do stanového labyrintu přes Garáž. Nejmenší stage festivalu hostí žilinské Möbius. Sludge jak dobře uzrálé portské, neprodyšnou bariérou lidí prochází basy bez nejmenších problémů a zastiňují rumunské folklórní tance hned vedle. Headbangující okolostojící vědí, že lunapark může být i pořádně dystopický. A nebavíme se o Dismalandu.