Efterklang a jejich lekce nostalgické intimity

Před dvěma lety probudila dánská kapela Efterklang MeetFactory koncertní šňůrou k albu Magic Chairs, tentokrát se rozhodli pro Palác Akropolis. Tam publiku představili dosud poslední počin Piramida. Povedlo se vzbudit zájem publika i přes rozporuplné recenze alba?

Chladně osvětlené podium nejprve patřilo hudebnímu projektu Mikoláše Růžičky, známého svým působením v akusticko-popových Republic of Two. Kapela Piano si během vystoupení dokázala na svoji stranu naklonit dosud ne zcela zaplněné prostory Paláce Akropolis. Jejich temně-romantickou sondu do tajů hustých lesů umocňovalo osvětlení, bez něj by zřejmě skladby neměly až takový účinek. Zejména díky předvídatelné struktuře skladeb: pomalý rozjezd, změna melodie, vybuzený maras, který strhne, ale pak střih a veškerá energie v bezedném kotlíku. Na reakcích publika bylo ovšem znát, že si skupinu oblíbilo.

Efterklang, jež sem zavál projekt EuroConnections, se představili v tradiční koncertní šestici. Základ tvořený Casperem Clausenem, Madsem Brauerem a Rasmusem Stolbergem doplnili ještě další tři hudebníci. Kdo má album Piramida v oblíbených, ten se chytal už na Hollow Mountain a Apples, ke kterým vznikly i velmi podařené klipy. Tah podpořit Clausenův charismatický zpěv vokalistkou Katinkou Vindelevovou se ukázal jako šťastný. Když se k jejich eufonické akrobacii navíc připojily decentní tóny ostatních nástrojů a vyprecizovaný tlukot bicích Tatua Rönkkö, bylo obtížné nepropadnout snové ladnosti. Poetičnost celého večera umocnil Clausen asi v polovině koncertu. Poté, co se vrátil zpoza podia s kartónovou krabicí s nápisem „from“, začal nahlas číst (i velice slušnou češtinou) dopisy od Berlíňanů a lidí z dalších měst. Všechny byly adresovány návštěvníkům pražského koncertu. Po přečtení jednoho vzkazu se dokonce přihlásil adresát/ka v publiku. Ať už dokumentem The Ghost of Piramida nebo pošťáckou výpomocí, je znát, že Efterklang si potrpí na různorodou seberealizaci a navazování intenzivnějšího kontaktu s fanoušky. Po korespondenční vložce se v upevňování familiární atmosféry pokračovalo už „jen“ hudbou a doplňkovými projekcemi. Kámen úrazu tkvěl v jediném. Zejména poslední části koncertu působily uloudaně a nezáživně, pro scénickou kvalitu alba Piramida se více hodí divadelní nebo orchestrální prostory. Mnohé lze vyvodit i z absence orchestru, který kapelu obvykle doprovází.

Důvodem k rozhýbání kostí a hřmotnému aplausu byly dvě povedené vzpomínky na album Magic Chairs z roku 2010. Při skladbách Modern Drift a afrikánsky znějící Raincoats se sál spokojeně rozvlnil. Očekávalo se tedy velké finále. To nicméně patřilo poklidnějšímu a táhlému repertoáru, pročež někteří zvolili předčasný odchod, nejednalo se však o kolektivní záležitost.

Kodaňským Efterklang čtvrteční koncert nicméně vyšel. Odsunout hudební složku na druhou kolej, a přitom zaujmout mediací a přívětivou koketérií s publikem? To se povede málokomu.