Eggnoise aren't dead

Téměř na den přesně před dvěma lety byla atmosféra v pražské Akropoli dočista odlišná. Uslzené obličeje potají utírané hřbetem tleskajících rukou, smutek téměř hmatatelný, nekončící aplaus natřískaného sálu. Po sedmnácti letech odehráli Eggnoise poslední koncert. Nebo ne?

Jednoho ze zakladatelů Ondřeje Galušku bylo v uplynulých letech možné vídat v čele O.G. and the Odd Gifts, téměř nenápadně vznikl soundtrack k filmu Jana Hřebejka Svatá čtveřice, aby nakonec Eggnoise s plnou parádou ohlásili návrat a natočení čtvrtého řadového alba s jednoduchým názvem 4. Základem se stal jak jmenovaný soundtrack, tak věci, které bylo možno slýchat před naplánovaným koncem.

Dva roky jsou krátká doba na to, aby fanoušci zapomněli, obzvláště když mnozí na Eggnoise vyrůstali, a podzimní koncert byl nejen první větší pražskou akcí po pauze, ale navíc křtem Čtyřky. Se zhasnutím se sál naplnil bleskovou rychlostí, aby přivítal ztracené syny. Mírná obměna sestavy se kapele nevyhnula, ústřední dvojice Ondřejové Galuška a Kopička zůstala, stejně jako bubeník Michal Nosek a kytarista Jan Mizler, post basáka převzal Jaryn Jarek. Vzácná příležitost si žádá své, proto nechyběli hosté – jedno ze Sta Zvířat Jiří Hanzlík na baryton saxofon, pozounista Filip Jiskra a perkusák František Poborský.

Nostalgie se konala, ale jen velmi umírněná. Od úvodní Oh Darling, podávané téměř na hranici slyšitelnosti, potichoučku, polehoučku, aby se snad příchozí nevyděsili, hrály prim novinky. To Grow a Head, Moucha, jak sám Galuška řekl, bez ohňostrojů, ale s pauzírováním, mile prokládaným glosami a nakažlivými úsměvy, které na hudební scéně tolik chyběly. Eggnoise jsou sice popovější než kdy dřív, stále je to ale pop pro inteligentní posluchače, který má do mainstreamu daleko. A stále jsou schopni odskočit si tu ke country (Drive), jindy k „anytimové“ jazzové kakofonii nebo karibským rytmům (Trouble).

Pozorovat, jak se muzikanti činí, je radost. Příjemné vokály multiinstrumentálních frontmanů, střídajících klávesy, flétnu, trombón i kytary, nikdy nezklamou, je vidět, že si produkci sami užívají. Eggnoise jsou milou záležitostí, aniž by museli brnkat na city. Starší kusy nechyběly, takže bylo jednoduché porovnat letošní nováčky versus stálice jako Parent Song, Gubbinal, Home nebo prastaré HTK. Kvalita rozhodně neutrpěla, a i když se mnozí smiřují s češtinou na 4 jen těžce, není důvod k obavám, skupina proplouvá česko-anglickými vodami s elegancí sobě vlastní. Některých písní se přetěžko zbavuje, schválně, kolik z vás si cestou domů zpívalo Něco se nebo Houpacího koně?

Čtvrtý opus Eggnoise se křtil vodou, což téměř vyvolalo vlnu nesouhlasného mumlání, ale nikterak to neovlivnilo obléhání stánku s merchem, kde se podepisovalo více než stylově a postaru jak za Jiráskovy doby – perem. Kapela má pravdu: svět dovede být hnusný a lidé smutní. Když ale vyjdete po skončení koncertu Eggnoise ze sálu, nějakou tu chvíli vám planeta Země bude připadat jako docela pěkné místo k žití.