Eins, zwei, drei, vier! Boskovický festival odstartoval.

Už po jednadvacáté se jihomoravské město Boskovice mění v příjemný festivalový areál. Počet obyvatel se opět o pár tisícovek zvýšil, téměř na každém kroku narazíte na koncert, divadlo, promítání, čtení, výtvarnou dílnu a množství dalších větších či menších příležitostí, jak se smysluplně zabavit.

Festival pro boskovickou židovskou čtvrť přitahuje pozornost k tragické minulosti místa. Ze čtyř set sedmnácti boskovických Židů přežilo válku jen čtrnáct, ghetto postupně chátralo. S opravou se začalo až roku 1993 a záměr nadšenců se vydařil. Místní uličky mají nepopiratelné kouzlo, vše je navíc na první pohled pečlivě udržováno.

I když byl program pro návštěvníky akce připraven už od čtvrtečního rána, oficiální zahájení proběhlo v pět odpoledne v zámeckém skleníku. O slovo se podělil ředitel festivalu a pořádajícího sdružení Unijazz Čestmír Huňát s ředitelem slovenského kulturního institutu Ladislavem Snopkem a místostarosty Boskovic Jarmilou Vítkovou a Dominikem Božkem. Slova díků, vzpomínky na židovské obyvatele i Snopkův slib, že začne svůj čas dělit mezi trenčínskou Pohodu a zdejší festival, vystřídal sedmičlenný soubor hradišťského folkloru RabiGabi a.G. Jeho členové prošli známými i méně známými hradišťskými muzikami, včetně nejslavnějšího Hradišťanu. Přesto nezůstali jen u tradičních moravských písní, lidovou hudbu začali propojovat s klezmerem. Zakládajícími členy jsou klarinetista Evžen Uher, povoláním učitel – tedy rabi –, Gabi je zase přezdívka cimbálisty a akordeonisty Milana Gablase. A protože jsou z Hradiště, aus Gradischt se nabízí samo.

Prim hrály strunné nástroje – dvoje housle, viola, cello, kontrabas a cimbál – doprovázené akordeonem a především klarinetem, bez kterého by snad židovská hudba ani neměla smysl. Vystoupení zakončil přídavek v podobě sto let staré odrhovačky Hava Nagila. Pauza se dala využít k nákupu obsáhlého denního programu. Po chvíli kroužkování toho, co byste rádi během následujících dní stihli, zjistíte, že je jednodušší vyškrtávat nechtěné a pak překousnout fakt, že všechno nezvládnete, ani kdybyste se rozkrájeli. Synagoga maior ze sedmnáctého století bývá v době konání festivalu svědkem výjimečných, ale komornějších projektů, jako byl slovenský violoncellista Jozef Lupták. Ten se svým nástrojem naplnil zdejší prostor volnou improvizací i Bachovými opusy.

Ono se říká „to nejlepší na konec“, ve čtvrtek večer to však neplatilo. To nejlepší totiž přišlo hned na začátku večerního programu ve skleníku. Stalo se již tradicí věnovat jeden večer ochutnávce šumperského festivalu Blues Alive a asi nemůže být lepší důkaz o tom, že blues is not dead, než vidět Przytula & Kruk. Co čekat od pitvořícího se tria v žabkách, vytahaných tříčtvrťácích a červených lacláčích? Možná tak výstup hodný školního majálesu. Ale jen do doby, než Bartek otevřel pusu, Tomasz hrábl do strun a Maciej zdvihl paličky. Z chlapců se posadíte na zadek a velmi rychle pochopíte, proč vyhrávají jednu bluesovou cenu za druhou. Dokonalá souhra a hlas, který vás přenese do mississippské delty, podávané s notnou dávkou vtipu a lehkosti. Valná část setlistu pocházela z jejich vlastní tvorby doplněné Woolfovým Evil či starou písní ze Severní Karolíny, Tom Dooley. Malátnost publika v pohodlí židliček se trojce příliš nelíbila, výzva, aby se ti ze zadních řad přemístili dopředu, také využita nebyla, inu když nejde hora k Mohamedovi, musí Przytula & Kruk jít k ní. Chvíli se hrálo ze samého okraje pódia, největší radost ze zvuku kazoo měl černobílý čtyřnohý fanoušek Charlie, štěkající za vydatné Bartekovi podpory. Blues v psí řeči se chlapcům zalíbilo natolik, že vyšvihli diskohit Who Let the Dogs Out. Můžete si stokrát říkat, že musíte šetřit, ale nekoupit si debutové album by byl věčný hřích.

Po geniální polské náloži téměř nebyla nálada na další živý koncert, kroky mnoha návštěvníků zamířily do kina Panorama. Sugar Man nezklame ani po několikátém shlédnutí, hej, pane Rodriguezi, nechcete se někdy stavit v Čechách? Z plyšových sedaček zpět do bluesového sálu, kde už to slušně rozjížděli rakouští The Roosevelt Houserockers, kteří tvrdili, že jsou tak trochu out of tune a hlavní je pro ně radost a české pivo. To měli šanci ochutnat hned několikrát, v Šumperku vystoupili dvakrát a rozhodně ne naposledy. Spolu s britským hudebníkem Paulem Lambem se na Blues Alive vrátí 16. listopadu. Prazdroj by měl radost, obliba tekutého chleba byla více než viditelná a navíc se dá pivní lahví hrát skvěle na kytaru. Možná brzy zařadí na repertoár vedle písně Whiskey Drinking Man taky něco o chmelu. Energická show všechny strhla a pokud netančili v uličkách, vrtěli se na židlích.

Noc pomalu ukončovali čeští The Kingsize Boogiemen, na boogie trochu statická, ale dohromady pěkně znějící čtveřice. Jak řekl někdo v davu, na čtvrtek slušný, já říkám – více než slušný! Šalom alejchem, čekají nás ještě tři dny skvělého programu.