Etiopský jazzman z taxíku. Hailu Mergia.

„Evropský jazz je nuda, každý ví, že jazz z Etiopie je jediný, který stojí za poslech,“ prohlásí žena v letošním filmovém objevu Velká nádhera. Tak kruté odsouzení si jistě evropští hudebníci nezaslouží, ale přeci jen známe rčení o každém šprochu...

Etiopský jazz objevil pro svět režisér Jim Jarmusch, když pro soundtrack ke Zlomeným květinám použil staré skladby vibrafonisty Mulatua Astatkeho. Možná že kdyby znal příběh Hailua Mergii, pustil by se do psaní odlišného scénáře.

Se svou první kapelou, Walias Bandem, hrával Mergia k tanci a poslechu od sedmdesátých let po hotelích Addis Abeby, stali se však populárními i na širší hudební scéně, ostatně na jejich albu Tche Belew si zahostoval také Astatke. Po letech zábavového hraní vyjel roku 1981 Walias Band na turné do USA, kde se Mergia rozhodl zůstat a nahrát album Hailu Mergia & His Classical Instrument, vycházející letos v reedici na labelu Awesome Tapes from Africa. Původně se zamýšlel nad pěveckou kariérou, ale konkurence prý byla tak velká, že raději přešel ke klapkám. Z nahrávky tak zní klávesy, syntezátor, automatické bicí a pro něj typický akordeon.

Dnes žije Mergia ve Washingtonu, kde denně cvičí na piano, ale zdroj obživy, elegantní šedý taxík, stojí před domem. Do pražského Jazz Docku přijel Mergia v rámci svého prvního evropského turné v doprovodu dvou Australanů, bubeníka Tonyho Bucka a kontrabasisty Mikea Majkowskiho. Buck je zakladatelem alternativních The Necks a Peril, Majkowski působí na jazzové scéně, oba navíc spojuje Berlín, kde se usadili.

Možná si rčení o etiopské hudbě vzali lidé k srdci, klub byl totiž slušně zaplněn. Trio, které spolu vystupuje jen krátkou dobu, působilo více než uvolněně. Ostřílení muzikanti zabrousili do vod minimalismu i spletitých improvizací, zazněly kusy z His Classical Instrument jako Hari Meru Meru. Zatímco Majkowski s Buckem se striktně drželi svých nástrojů, Mergia přebíhal od akordeonu ke klávesám i křídlu, ale tahačka byla v jeho rukách nejpůsobivější. Ozvuky sedmdesátých let s dávkou melancholie i psychedelie, špetkou funky, to vše je etiopský jazz. Postupně se trojka prostřídala v sólech a hodinový set utekl rychleji než voda ve Vltavě za oknem.

Nadšené publikum si vyžádalo dva přídavky, a i když bylo vidět, že se kapela poněkud ostýchá, po skončení se nenápadná etiopská hvězda ochotně fotila a vítala s fanoušky. S internetovým spojením a rozvojem technologií se bude skrytých hudebních pokladů odkrývat stále více, a nemusí to být nutně jen Afrika. Na své objevení čeká Asie i Jižní Amerika.