Euforická oslava dvaceti let The Tchendos

Speciální koncerty, jako jsou křty desek či oslavy výročí kapel, mívají často větší kouzlo pro samotné hudebníky než pro návštěvníky těchto akcí. Jako by si toho byli The Tchendos vědomi a svůj narozeninový koncert v pražském Lucerna Music Baru pojali relativně civilně - tj. bez mnohdy pochybných hostovaček a rozpačitých výletů do vlastní historie. Přesto klub strhli nevšední energií a dokázali, že na prahu třetí dekády existence nepatří do starého železa.

Vinyl Ajtakrajta s charakteristickým panáčkem/okurkou na středovém kotoučku patřil v roce 1997 k vůbec prvním singlům tuzemské elektronické scény. Titulní skladba měla na flipu remix od Ohm Square a právě jim patřila první část narozeninového večera. Někdejší čtveřice se postupně smrskla na duo tvořené Janem Čechtickým (Jan 2) a Charlotte Fairman (Charlie One), koncertně je poslední dobou dopňuje ještě klávesista Miroslav Lacko, mj. člen bigbandových Melody Makers.

Ohm Square si oslavu dvaceti let na scéně odbyli už loni, za dvě dekády urazili cestu od drum’n’bassových inovátorů k exponentům vyklidněné post-klubové elektroniky. Koncert ukázal, že je kapela nejsilnější v momentech, kdy se dokáže napojit na své kořeny ve středoevropském tanečním undergroundu. Tehdy se Ohm Squre výrazově blíží brokenbeatovým skupinám z okruhu labelů, jako je jazzanovácký Sonar Kollektiv. V klidnějších polohách je Čechtického elektronické bloumání dotvářené Lackovými syntezátory poněkud bezradné a nebýt živelného zpěvu Fairman, nebylo by vcelku o čem psát. Není ostatně náhoda, že od povedené druhé desky Scion nevydali Ohm Square žádné zásadní album. Ze statutu legend domácí elektroniky ale nelze žít věčně a těžko se zbavuje dojmu, že právě Ohmz mají ta nejlepší léta za sebou.

To The Tchendos se daří nástrahám přesluhování úspěšně vyhýbat. Pokud nepočítáme jediné, devět let staré album Kill Death, dávají o sobě studiově vědět spíš sporadicky. O to překvapivější je jejich koncertní proměna v plnohodnotnou kapelu, zahrnující hardrockově působícího kytaristu, hráče na dechové nástroje a doprovodnou vokalistku. Ta sekunduje Danu Walterovi alias Wokurkovi - muži, jehož pódiová persona je v příkrém rozporu s jeho klidným vystupováním v civilu.

V roli frontmana se Walter mění v nefalšované party animal, které celou show v podstatě táhne. Rapuje, pobíhá mezi ostatními hudebníky, občas zabubnuje na elektronické bicí či alespoň zakroutí čudlíky minisyntezátoru Monotribe. Ve spojení se zpěvačkou Bárou Liškovou pak posílají do publika tolik energie, jaká se na tuzemských pódiích jen tak nevidí. Spíš než elektronický projekt připomínají The Tchendos naživo takové koncertně nabušené kapely, jako jsou Sto zvířat nebo Laura a její tygři.

Repertoár večera mísil skladby z Kill Death s novinkami a tracky známými z webových releasů. Jedinou připomínkou prehistorie byl úvod v podobě hitovky The Tchendos Meet The Smurfs In Cofeeshop (ten track s pískáním na píšťalky z lízátek). Neochota The Tchendos vytahovat na veřejnosti staré prádlo jim slouží ke cti stejně jako jejich sympatické občanské postoje, které se promítají do skladeb typu Nedovedu pochopit, Tráva či nejnověji Sluníčko.

Výhrady? Spíše dílčí typu lehce vyumělkovaného projevu Liškové, který se vedle Walterovy vokální výbušnosti těžko prosazuje. Na druhé straně je tu ale nepopiratelná chemie, která mezi oběma zpěváky funguje. Navíc Lišková funguje též jako prvotřídní eye candy, což je sice fakt, který do slušné recenze nepatří, u takových zábavově orientovaných kapel ale podobný prvek tvoří důležitou část pódiové prezentace.