Evropou obchází přízrak Laibach

Těžko psát o Laibach jako o hudební skupině. Umělecké sdružení by snad bylo přesnější, neboť i po čtyřiatřiceti letech a v naprosto obměněné sestavě stále pokračují v balancování mezi pozérstvím, ironickým uměleckým vyjádřením a pohráváním si se symboly totalitního kýče.

Po coverech a experimentech přivezli Slovinci novou autorskou desku Spectre. Na obalu sotva zaschla tiskařská čerň, vyšla minulý měsíc, a i když to není novátorské dílo, přesto má cosi do sebe a rozhodně patří k tomu lepšímu, co za poslední roky Laibach stvořili. Ostatně spectre - hrozba (a doplňme si, že především válečná) - je po událostech na Ukrajině opět aktuální i v Evropě a myšlenky, se kterými Laibach od počátku pracují, budou mít nepochybně odezvu kvůli nestálé politické situaci i v dalších desetiletích. Letošní pražský koncert byl uměleckým opusem provedeným do nejmenších detailů. Před začátkem zněly sálem švitorky připomínající hrůzy z TV Šlágr, začátek koncertu dramaticky odstartovalo Charpentierovo barokní Te Deum spolu s vymazlenou projekcí i světly.

První část patřila zcela nové desce, apokalyptické vizi rozpadající se Evropy i tématům jako whistlebloverství. Když zpěvačka Mina Špiler ve skladbě Koran sladce prozpěvovala, že věří v lepší svět, bratrství a štěstí pro všechny, možná byste jí to se zavřenýma očima i uvěřili. Jenže Mina, ustrojená jak gestapačka Helga z Haló haló, měla po pravici zpěváka Milana Frase v rajtkách a jezdeckých holinkách a na videu za jejich zády rozhodně nehopkaly děti hrající si s koťátky ni králíčky. Pochodující šiky, svalnatí cvičící muži, industriální dusno, které vás zvolna ovíjelo, vtahovalo a ano, přiznejme si to, značně bavilo. Kritici tvrdí, že Laibach se za dobu své existence nenaučili hrát. Něco na tom bude, ale hudebně se jim toho večera vytknout příliš nedalo, vévodily klávesy, synťáky a několik Applů s podporou bicích. Ani Fras se nedá tak úplně považovat za zpěváka, texty spíše chrčivě deklamuje, sugestivně sjíždí publikum pohledem a glosuje, zatímco více prostoru dostává právě Mina.

S německou přesností na vteřiny odpočítaná desetiminutová přestávka byla předělem i v show. Návrat do prehistorie a přepnutí do rodného jazyka uvedené větou „a teď něco naprosto jiného“. Brat Moj, Ti, Ki Izzivaš i monumentální kusy z dva roky starého soundtracku k filmové sci-fi Iron Sky s Frasovou průpovídkou „No siegheiling, please!“.

Nacisty na plátně vystřídaly portréty i covery Dylana a Gainsbourga, končilo se několika přídavky, včetně duc duc záležitosti Tanz mit Laibach. Hra skončila, Das Spielt is aus, a černě oděná pětice zmizela v zákulisí. Těžko říct, zda považovat to, co se v Arše odehrálo, za koncert, muzikál nebo performanci. Prý se dříve z Laibach odcházelo se zadumáním a husí kůží. To už dnes sice neplatí, faktem však je, že přepečlivě připravené dvouhodinové vystoupení nemělo hluchá místa a od první do poslední minuty dokázalo udržet v napětí. Lublaňská parta obstála se ctí.