FA(m)UST 1 – peklo a očistec ztracené generace

Žádné peklo, ale očista, hlásají organizátoři FAMUfestu a definují letošní téma Inferno. Po pár hodinách v přecpaném Světozoru si říkám, na kolika levelech si musí návštěvník svým očistcem vlastně projít, aby dosáhl konečného vykoupení a mohl si aspoň protáhnout kolena. Každopádně můžu tvrdit, že jsem hned první projekční den konfrontován s hranicí vlastní trpělivosti a toho, jak moc málo z plátna mi stačí vidět, abych ještě dokázal říct – jo, tohle bude film. Mluvím teď jako starý morous, nebo ještě zapadám do koncepce vidění světa své generace?

Jsem zvyklý se přesvědčovat o tom, že studentské filmy jsou většinou o tom samém – o hledání vlastní identity, smyslu bytí a samozřejmě mají tendenci konfrontovat celospolečenská témata. Jistě, které snímky ne? Na druhou stranu filmy studentů FAMU jsou a zkrátka musí být silnými autorskými výpověďmi lidí, od kterých se rok co rok čeká, že už konečně vrátí českou kinematografii do jakési zlaté éry, pozvednou oblast kultury, v níž posledních x desítek let točí stále stejní, mnohdy vyčpělí tvůrci. Vždycky je proto dobře vidět, v jakých rovinách moji vrstevníci přemýšlí.

V rámci čtvrtého nesoutěžního bloku mě překvapilo, s jakou mírou vyprázdněnosti a neukotvenosti mladí režiséři pracují. Jako by se nám ztracenost naší generace pomalu vymykala z rukou. O šestadvacetiletém člověku, který se bojí žít, a díky své jemnosti a do sebe pohrouženosti se ocitá sám v tichém a opuštěném velkoměstě, točil Václav Hrzina. Potenciální hybatel světa ve snímku Jak blízko tomu jsem postrádá energii ovlivňovat cokoliv kolem sebe – a ani svět se nikterak nestará, nýbrž jen apaticky přihlíží. S podobnou osamělostí a nepochopením pracuje i Elvira Dulskaia ve svém autorském počinu Řasy, kde se pouští do kritiky věčného přizpůsobování se – a její kačeří hrdina říká: nemá to smysl.

fotogalerie z akce tady

Loutková etuda Terezy Kovandové Zhola nic si nebere servítky a během dvou minut vykouzlí fantastickou černou existenciální komedii o tom, že bez sexu život nemá cenu. S nadsázkou pracuje taky Jan Hušek ve svém filmu Di do píči, miluju tě, a i když jeho strast v podobě dvou protichůdných pocitů lásky a nenávisti působí banálně a naivně, obdivuhodná schopnost sebereflexe a obnažení vlastní osobnosti jí dodává nový rozměr. A pokud tedy inferno znamená především očištění a cestu k nabytí energie, neviděl bych to s námi dvacátníky zase tak černě. Možná si musíme trochu počkat.

Podělím se i o zážitek ze snímku Barryho W. Blausteina, který má na letošním ročníku vlastní sekci. Ačkoliv se Blausteinova sonda do hlubin wrestlerovy duše ve filmu Beyond the Mat může zprvu jevit jako parodie na dokument, ve výsledku perfektně vystihuje podstatu wrestlerských klání i toho, co se za nimi skrývá. Silná rodinná dramata hvězd, které si lámou kosti a drtí hlavu ostnatým drátem, protože nic jiného jim v životě nedá tolik naplnění – vyjma druhořadé reklamy na ravioly, kde se aspoň ještě na chvíli udrží v záři reflektorů.