FA(m)UST 2 – v hlavní soutěži samá Špinavá Práce

FUMUfest každoročně není jen o cvičeních studentů audiovize, ale i o dílech, která objíždějí velké tuzemské nebo zahraniční festivaly. Týká se to třeba velmi znepokojujícího dramatu Špína režisérky Terezy Nvotové a k obdobně velkým společenským diskuzím bezesporu vybízí i epizoda z cyklu Český žurnál – Hranice práce, dokumentární počin Apoleny Rychlíkové, který nedávno zvítězil na MFDF Jihlava.

Minimální mzda, pravidelné (neplacené) přesčasy, nulový zájem vedení o požadavky ze strany zaměstnanců. Dokumentární film Hranice práce natočila studentka FAMU Apolena Rychlíková ve spolupráci s novinářkou Sašou Uhlovou. Ta si v průběhu půl roku vyzkoušela hned několik nejhůře placených a většinou fyzicky velmi náročných prací, potají si během pauz dělala poznámky a později vypouštěla ven psané reportáže.

Záběry ze skryté kamerky schované v šátku na vlasy představují unikátní náhled do prostředí Babišových drůbežáren, motolské prádelny nebo zákulisí tříděného odpadu. Dá se namítat, že se Rychlíková až příliš zaměřuje na Uhlovou a její osobní a rodinné prožívání, místo aby do větší hloubky probírala samotnou novinářskou práci své kolegyně. Potom by ale víceméně šlo o audiovizuální verzi oněch textů, takto je ústřední herecká mučednice ztělesněným důkazem až nelidského zacházení s těmi, kteří často jen nedostali příležitost k jinému zaměstnání. O další důvod víc, proč chtít sledovat Uhlovou v akci, je její citlivý přístup k lidem a schopnost suchým humorem popsat vzniklé situace: „Nemůžu za to, že se vždycky nejvíc skamarádím s cigánama,“ nakládá novinářka.

fotogalerie z FAMUfestu tady, ale i tu

To absolventka FAMU Nvotová představila svou Špínu českým divákům už třeba ve Varech a pozornějším neunikla ani na LFŠ, přesto je fajn si tenhle snímek připomenout, obzvlášť když nabývá na aktuálnosti s kauzami sexuálního obtěžování, které zmítají Hollywoodem. Špína je drama o traumatu ze znásilnění, strachu z viktimizace a neschopnosti konfrontovat predátora pro jeho moc, kterou má v okolí oběti. Ačkoliv rozvíjí více krizových témat (jako třeba úroveň slovenského zdravotnictví) příznačně může sloužit pro lepší pochopení obětí sexuálních útoků, navíc vše předkládá srozumitelným způsobem.

Na závěr znovu tvrdá dřina a nenápadný zástupce mezi soutěžními snímky. Že i na malém prostoru se dá zahrát solidní divadlo, potvrzuje Kristýna Kopřivová ve své sedmiminutové reportáži Česká síla. V černobílé stylizaci, která účinně smazává povrchní rozdíly, konfrontuje nejsilnější české muže na turnaji ve strongmanství s lešenáři pracujícími na stavbě. Pro soutěžní siláky je motivací především to, aby v zahraničí ukázali, že Česká republika je hrdý a silný národ (co naplat, že jejich historicko-geografické důvody k pozvednutí naší země jsou mimo mísu). Vysvětlují svůj několikafázový tvrdý trénink a přirovnávají ho takřka k řeholi, ale hlavně litují toho, že neberou tolik peněz co hokejisti. Oproti tomu lešenáři, balancující ve výšce několik desítek metrů bez jištění, si povzdechnou, že o sílu je zájem jenom tehdy, když někdo překoná rekord v televizi – samotná fyzická práce je špatně placená a nikdo ji nechce dělat. Elegantní.