Film a živá hudba: Bella Donna, travička vs. DVA

Dnes se představila ve filmu George Fitzmaurice Bella Donna, travička polská herečka Pola Negri. Snímek vznikl v roce 1923 podle stejnojmenného románu Roberta Smythe Hichense a herečka se velmi dobře vžila do role vypočítavé mrchy, i když se říká, že ji postava Bella Donny děsila. Aby se poté promítla do jejího osobního života.

Pro DVA je hudební doprovod k filmům samozřejmost. Na tomto poli jsou dávno ostřílenými profíky, což předvedli hned v úvodu, který začal reprodukcí fragmentu dobové písně. Kdo přehlédl DVA v rohu podia, musel si myslet, že se ocitl na projekci filmu ve dvacátých letech. Jednoduchý a trefný začátek. Píseň pomalu odezněla a nastoupila smyčka perkusí, do které se pomalu nabalily další nástroje typické pro manželskou kapelu. Film je tvořen několika dějstvími a DVA zvolili spíše písňový koncept, nepotřebují odbíhat ke konkrétním dějovým detailům. Zvuk je blízký jejich studiovým nahrávkám, jen rytmus střídání nálad podřizují filmovým sekvencím. I se zavřenými víčky jste mohli cítit radost femme fatale, zrod sebevražedné myšlenky, lest, ale i zrádnou krásu, která za všechno může.

DVA měli poměrně těžký úkol. Byť šlo o němý film, hodně se v něm mluvilo, filmové scény a prostředí se často měnili, děj byl „akční“. Takový snímek se nedá odbýt improvizací na jedno téma. Písňovou formu občas porušili i krásnými detaily: za nejmazanější považuju moment, kdy se na plátně zpívá píseň podle not, DVA si ji našli a pustili v originále s praskotem desky, částečně synchronizované.

Krása a moc, hlavní a jediné motto, kterým se Bella Donna řídila. Dopadla způsobem, který jí byl předpovídán, osudu se nedá uniknout. DVA vystupovali suverénně a o jejich výkonu rozhodli diváci dlouhým potleskem nejen po filmu, ale už před ním. Seděl jsem, díval se a poslouchal, jak jim to celé podle očekávání a bezezbytku vychází.