Film a živá hudba: Žena beze studu vs. Bratři Orffové

Diva nemusí nutně znamenat zlou a zákeřnou ženskou, které jde jen o vlastní blaho. O tom nás přesvědčila Greta Garbo ve filmu Žena beze studu, který dle literární předlohy zrežíroval Američan Clarence Brown v roce 1928.

Hudební doprovod obstarávají dva muzikanti. David Straka piano a klávesy, perkusemi doprovází další z Bratrů Orffů František Škrla. Greta Garbo je nepřekonatelná, mohla by celých devadesát minut jen stát před kamerou a taky by to stačilo. Duo čerpá z její krásy, v hudebním projevu velice skromní, a přesto efektní, neskutečná melancholie se nese celým filmem. Jen diváci ví, že dnešní femme fatale je největší klaďas na světě.

Na přítomnost hudebníků zapomínám už po pár minutách. Piano teskní s hrdinkou, pomalé akordy, doznívání tónů, vše bez nejmenšího překlepu, čistý přednes, který citlivě koresponduje s plátnem. Perkuse se omezí na pomalé hlazení činelu, škrábáním na blánu bubnu reagují na konkrétní momenty filmu. Greta Garbo v roli Diany najednou onemocní, pianista přejde z klavíru na klávesy. Ty zahalují film do chmurnější atmosféry, zvuk je téměř orchestrální, klávesy hrají dlouhé tóny, ve vzduchu je napětí. Střídání piana a kláves je přirozené, muzikanti reagují na tragédii drobnými detaily, ale i opakováním motivů přiřazeným jednotlivým prostředím a charakterům.

David Straka a František Škrla mě svým doprovodem dojali. A když při automobilové nehodě umírala Greta, měl jsem namále. Tento doprovod si zasloužil nahrát a rozesílat jej s DVD.