Film a živá hudba: Lulu vs. Tomáš Vtípil

Dnes němý film představil Astu Nielsenovou. V roli, kterou představovala ve filmu Lulu režiséra Leopolda Jessnera z roku 1923, už nebyla ani tak divou jako děvkou.

Tomáš Vtípil startuje samply z laptopu. Šumění, ruchy, dlouhé rozostřené plochy. V ten moment ještě sleduju plátno, kde Lulu ničí prvního chlápka. Pak se ale pan multiinstrumentalista pouští do dění boucháním na elektrický buben, šepoty do mikrofonu a nekontrolovanými údery do piána. Má pozornost se z plátna přesouvá na hudebníka. Začíná show s neurotikem v hlavní roli. Jedna ruka na laptopu, druhá na piánu, mlaskáním do mikrofonu reaguje na obrazy filmu. Prásk do klaviatury! Lulu si pomalu vyřizuje účet s dalším manželem, Vtípil si bere housle, pak píšťalku, zvuky smyčkuje a mění dynamiku.

V druhé polovině filmu ustupují z hudební improvizace samply a ničivou silou je živé smyčkování, které se i přes používání akustických nástrojů nese dál v duchu industriální elektroniky. Vtípil bubnuje na své tělo dlaněmi, paličky dopadají na strunění piana, změť zefektovaných houslí s ostrými údery do stolu přerůstá v noiseový projev, Lulu ničí třetího manžela. Dívám se ke dveřím, kolik diváků opouští sál, bubínky jsou vystaveny velkému náporu. Při brutálním pískotu jak z dlouhé zpětné vazby to pár lidí balí. Film se blíží do finále a když si jde stín fízla pro vražedkyni, Vtípil zesiluje mixák na maximum. Opona padá, ale on hraje dál. Mám chuť stát v přední řadě a kývat hlavou do rytmu.

Vtípilův teror udělal z filmu frašku. Donutil mě smát se, i když na plátně nebylo nic k smíchu. Šlo o doprovod zcela jiného druhu, audiovizuální show a live performance chovance psychiatrické léčebny. Noise bez hluchých míst.