Film a živá hudba: Piccadilly vs. Kittchen

Konečně se zdálo, že Anna May Wong v roli Sosho nebude taková potvora jak všechny ostatní femme fatale v předešlých filmech sekce Diva v němém filmu. Piccadilly z roku 1929, režie Ewald André Dupont, Velká Británie.

Kittchen byli dnes dva, za bicíma, laptopem a basou už takřka tradičně Tomáš Neuwerth. Chlapík v masce začal k úvodní scéně elektronicky, smyčkou z telefonu. Úvod, který jsem luštil a snažil se ho přiblížit k dění na plátně. Splynutí se objevilo záhy při scéně v kuchyni, nemohli si vybrat lepší film! Na plátně myčky nádobí, každá z nich jasná femme fatale, ale taky ta největší, geniální čínská tanečnice Sosho, co svůj talent skrývá.

Film se začíná rozjasňovat v době, kdy Kittchen vezme kytaru se zkresleným zvukem, na bicí se přidává Tomáš. Krásná kamera vysvětluje pohnutky hrdinů třeba jen záběry na ruce, častý motiv. A pak je to tady, chvíli mi to trvá. „Něco se ve mně mění,“ zpívá Kittchen. Ve mně taky, po chvíli to dává smysl, najednou konkrétních hudební věty přiřazuji vnitřním pochodům hrdinů. Počestnost postupně opadá. První lež Sosho, ani ona nebude tak dokonalá, jak se na začátku zdálo, ve chvíli, kdy je lež odhalena a smlouva leží na stole, vzniká motiv vraždy. Okamžitě husina. Pomalé, až triphopové bicí, dlouhý noir podkres kláves, kytara v rozmazaných plochách. Čím déle se dívám a poslouchám, tím víc mě to celé dostává.

Kittchen film sedl a i přes velkou míru dialogů neztratil tempo. Kapela nemusela reagovat na jednotlivé záběry, atmosféra filmu byla postupem času čím dál tesknější, zhoustlo i sociální dusno. „To nejsem já, kdo vypovídá,“ zpíval Kittchen při dění v soudní síni. Pak šlus, vrah odhalen a film se loučí ukázkou sociální spodiny Londýna. Plátno potemnělo, ale Kittchen ještě rozjeli svou píseň Pod Prahou, která doplnila poslední záběry, film se překlopil do samostatné performance. Až na výjimky zůstali všichni sedět, biograf pomalu dozníval. A doznívat ještě dlouho bude.