Film a živá hudba: Alfred Hitchcock vs. Kalle

Třetí němý Hitchcock, potřetí film o vztazích, sňatku a rovněž potřetí o tom, co z toho vzejde. Drama Žena se špatnou pověstí z roku 1927 na téma: nechvalné pověsti se nevyhneš a je jedno, jestli si za ni můžeš sám, nebo ti jen spadla do klína.

Snímek začíná soudem, rozsudek padne záhy, hrdinka Larita končí s verdiktem cizoložství. Kalle pouští k obrazu ruchy, šum se mísí s málo rozeznatelnými slovy, místnost šeptá. Přidává se ponurá Davidova kytara a Veroničin zpěv, tak jak jsme na ně zvyklí z nahrávky v obýváku. Slyším novou píseň a nový text. Larita hledá nový život, ale Kalle jsou zkrátka Kalle, dobře vědí, že jí už naděje na lepší vyhlídky nevysvitne. Duo si tak nemusí na nic hrát, může být samo sebou a nechat osobité a pomalé sadcore plynout, aniž by se nějak vzrušovalo dějstvím na plátně. Zmar tu bude stejně od začátku do konce. Nevadí, že jižní Francie je slunná, hudba má zamračeno. Nevadí, že taneční scéna je doprovázena v superpomalém rytmu. Laritin pohled je paleta výrazů, od smíchu po pláč, ale stejně je za tím vším jen smutek a bezmoc vymanit se z minulosti. Kalle jsou jejím skutečným vědomím, které nepředstírá.

David kytaru občas doplní klávesami, Veronika doprovází zpěvem, vrství vokály, místy polechtá paličkami xylofon. Jednotlivá témata se opakují a upevňují celek, dramatické scény jdou ruku v ruce s dynamikou. Není jich ale příliš. Film nedává dvojici možnost vše více rozvinout, rafinované momenty, na které se od začátku těším, jsou v nedohlednu a už od půlky stopáže je vlastně ani nečekám. Konec je opět předvídatelný. Pomluvu nevymažeš, společnost je v tomto doposud konzervativní a nikdy nebude jiná. Veronika a David to taky nezmění.

Kalle jsou zkrátka Kalle. Vyfásli bohužel průměrný film, na druhou stranu některé nové songy si dokážu představit na novém EP Live from the Cinema.