Film a živá hudba: Ulička, kde není radosti vs Kochlea

Stočtyřicetiminutová výzva. Tak by se dala ve zkratce nazvat páteční projekce filmu G. W. Pabsta z roku 1925 - Ulička, kde není radosti. První významnější dílo rodáka z Roudnice nad Labem živě doprovodila brněnská kapela Kochlea. A už od prvních vteřin bylo jasné, že se Ryba, Bobsňák a Keša připravili opravdu poctivě a náhodě nenechali vyjma několika improvizací v delších pasážích ani ťuk.

Film je rozdělen do devíti aktů, které kopírují chronologickou linku, a divák se proto neztratí. Neztratila se ani Kochlea. Dlouhý, táhlý začátek s basovým motivem byl předzvěstí dlouhého filmu a kapela si vytvořila potřebný prostor pro tematické celky, které se postupně prolínaly a střídaly. Výtečně si poradili například s opakující se scénou v hotelu, kde jsem měl místy pocit, že hrají na večírku zbohatlíků a duševně chabých jedinců v poválečné Vídni trio in vivo. Celkovou melancholii umocňovala basa, jež pouštěla do éteru silné motivy, využívala smyčky a vrstvila je ve formě clusterů do šikovných témat. Velmi se povedly pasáže s thereminem (znovuobjevený elektronický nástroj, vynalezený v době vzniku filmu), jehož zvuk perfektně uvolňuje uzdu fantazie a vede diváka (potažmo posluchače) dějem i psychologií postav. Ve filmu jde o bídu a zmar Vídně po 1. světové válce - o široce rozevřené nůžky společnosti, kde jedni mají hojnost a druzí by pro kousek masa třeba i… cokoliv. Scény s typickým řezníkem Krkovičkou a dlouhou frontou nuzáků, čekajících na kus žvance, si žádají těžší kalibr nežli theremin s basou, a proto byl čas na bicí. Naprosto střídmě a rytmicky vykutáleně používá Kochlea bicí v pasážích, kde je to zapotřebí, tematicky správně je i psací stroj na začátku třetího aktu, který vyluzuje z elektronických hejblátek a na koleně vyrobených udělátek bubeník Ryba. Kapela působí kompaktně, čistě a uvědoměle obzvláště v místech, kde úchvatná Greta Garbo a neuvěřitelně výrazově bohatá a emotivní Asta Nielsen hereckým umem vyjadřují nezáviděníhodné životní situace. V několika momentech zpomalení filmu (padá taška na zem, houslista z kapely vyskakuje) by se podle mě slušelo detaily podtrhnout i zvukem, ale Kochlea hraje plošně, takže nějaké záseky ani nejsou zapotřebí. Zajímavé rozuzlení vraždy je finále celého filmu a devátému aktu tudíž nechybí fortissimo. Člověk má pocit, že hudba je tam odjakživa. A to je dobře.

Trochu jsem se bál, že usnu, ale celou dobu jsem kritickým okem a uchem sledoval dění, které mi to nedovolilo. Kdyby měla Kochlea, která má za sebou už několik audiovizuálních projektů, hrát k optimistické komedii s Hughem Grantem, pravděpodobně by z toho bylo melancholické melodrama. Jejich síla je totiž zcela jinde.