Filmové Hradiště 2019 III: Slovenský den - Lasica, Mečiar a punkáči

Když jsem se po šesti dnech s minimálním příjmem potravy a průběžném, avšak neefektivním kloktání slivovicí dovtípil, že se sám vyléčit nedokážu, vydal jsem se k praktickému lékaři. Kromě nezbytných otázek ke stanovení diagnózy došla řeč i na Letní filmovou školu. „Každý večer ráda někam zajdu. Třeba jen na víno nebo na film na Masarykovo náměstí. Ještě jsem neviděl Teroristku, na tu bych šla,” řekla sestřička a zároveň dodala, že především na sociálních sítích si někteří místní stěžují na zvýšený hluk a nepořádek ve městě, což uzavřela prozaickým: „Nikdy se nezavděčíš všem.“ Mladá doktorka se dokonce neváhala pochlubit, že má doma akreditaci a po ordinačních hodinách ráda zamíří do některého z promítacích sálů. Celá konverzace dobře ilustruje, že festivalu a městu se daří žít v relativní symbióze. Hradišťané hojně navštěvují večerní projekce letního kina a o jednom z víkendů je náměstí zaplněné lidmi přetékajícími až do přilehlých uliček.

„Tetá, já pojedu, prý sa to tam už štosuje,“ oznámila zvesela postarší návštěvnice vinárny směrem k provozní, aby se vzápětí vydala na kole do Klubu kultury, kde hráli v Polsku divácky velmi úspěšný snímek Klér. Enormní zájem vyvolal i tady, fronta do sálu se táhla z předsálí až ven, kde sahala ještě notný kus do vedlejší ulice. Nejmocnější divácký zájem celého festivalu. Což byl také důvod, proč si Klér budu muset pustit až doma.

Zaměřujeme se i na východ, tedy na Slovensko. Hořké dokumenty Marka Kuboše zobrazují nehezkou realitu divokých devadesátek – korupce, reflexe lokální politiky, přehrávání, křečovité úsměvy. Mečiarovské léta nebyla ničím záviděníhodným, ale poskytují vděčný materiál zrcadlící jak možnosti mediální manipulace, tak úroveň tehdejší politické scény.

Jedním z dalších slovenských snímků byl letošní Punk je hned! Juraje Šlauka. Název je mírně zavádějící, když punk je tu považován za ospravedlnění toxických existencí. Křivák s nášivkou kapely Malomocnost prázdnoty je asi nejpunkovějším atributem, jinak se jedná o sondu do depresivního prostředí okraje společnosti. Alkohol, drogy, hádky, spanilá jízda automobilem z okraje skály, nikdy nebylo líp. Následovala více než zajímavá diskuze s režisérem, pro něhož jde o autobiografické dílo. Několikaslovné, ovšem velmi pregnantní odpovědi a přítomnost autorových aktivních comrades umocnily vyznění oficiálně hraného, ovšem výhradním využitím neherců a příběhem spíše dokumentárního filmu. Autentičtější už to být nemohlo.

fotogalerie z dalšího festivalového dne tady

Host, jehož přítomnost potěšila nejvíce, byl Milan Lasica. Nestor slovenského humoru přijel kromě účasti na masterclass představit i některé své méně známé filmy. Jedním z nich byl Utekajte, už ide… Pozoruhodná zápletka staví na rodině, která se omylem probourá do sousedního bytu, a protože je mnohem větší než ten, v němž se tísní, tak jej začne tu a tam využívat. Tato situace postupem času generuje další a další bizarní i komické situace. Scenáristicky originální dílo s poměrně neočekávaným rozuzlením není ukotveno v socialistických reáliích a jeho humor funguje i dnes. Lasica po filmu přiznal, že postava kouzelníka, jehož ve filmu ztvárňuje, byla jedna z těch, kterou nemusel vůbec hrát, stačil přirozený projev, tedy nedbalá elegance a charisma. Ostatně jediný film, kde prý skutečně hrál, byli Tři veteráni a režisér Oldřich Lipský jej k tomu donutil tím, že mu nedal roli, kterou Lasica chtěl.

Letošní program sekce New Queer Cinema zdaleka nejde jen po současné tvorbě, takže lze spatřit některé z ustavujících filmů. Třeba Jed (1990) debutujícího Todda Haynese anebo Edwarda II. (1991) anglického klasika Dereka Jarmana. Tento snímek rozhodně není klasickým historickým dramatem. Je mu vlastní divadelní pojetí scény a takřka halucinogenní sled záběrů, z nichž prosvítá známý příběh anglického krále a jeho milence. Film lze sledovat z několika perspektiv, historické nebo sociologické, ale především je o dominanci, submisivitě a bezmezné lásce.