Fleck & Washburn: Banjo na všechny způsoby

Zná to každé manželství, kde jsou jeden z páru, či nedejbože oba, hudebníci. Muzika spolehlivě narušuje snahy o pravidelný režim, koncerty jsou důležitější než úklid, teplé večeře a školní úkoly, dovolená padne na nahrávání alba, zkrátka společně stráveného času u rodinného krbu bývá poskrovnu.

Sedmapadesátiletý Béla Anton Leoš Fleck vyřešil dilema jednoduše. Aby mohl trávit se svou ženou, Abigail Washburn, více času, rozhodl se dát na čas vale kumpánům z Flecktones nebo Chicku Coreovi, a s Abby, jak paní Fleckovou-Washburnovou mazlivě tituluje, a dvouletým synem Junem vyjeli do světa. Letos dokonce s novou nahrávkou minimalistického názvu Banjo banjo.

Fleckovi se daří, na co sáhne, což má potvrzeno patnácti cenami Grammy, o počtu nominacích a jiných trofejích nemluvě. Také ženu si uměl vybrat záviděníhodně. Krásná, talentovaná, výborná tanečnice, zpěvačka a hudebnice, která má navíc natolik pohodové rodiče, že si je vzala na probíhající tour jako chůvy pro synka. Ostatně často se vtipkuje, že z Juna nevyroste nic jiného než bůh banja. S takovým genetickým základem se to dá předpokládat.

Fleck je sice oslavován coby inovativní muzikant vystupující s muzikanty napříč hudebním spektrem, s Washburn však přivezli do Prahy spíše starosvětský bluegrassový set zahrnující kousky z obou společných alb, tradicionály z Apalačského pohoří, krvavé balady, sacred harp i instrumentálky z dalších Fleckových projektů.

Pozornost na sebe více než oprávněně strhávala Abigail. Vtipná, usměvavá, vyšvihla píseň v čínštině, předváděla skvostný hlasový fond, až naskakovala husí kůže, ke konci stepovala a natřásala sukněmi tak, že se prvním řadám rosila čela. Jindy chválila manžela i prozrazovala zákulisí jejich domácnosti nebo představovala Fleckovy nejnovější počiny – třeba práci na banjovém koncertu.

I když v sále převažovali banjisté, a, po pravdě, je div, že nebylo při Fleckově proslulosti vyprodáno, malý exkurz do rozdílu mezi stylem hraní Abby (clawhammer style) a Bély (scruggs style) byl poučný a zábavný, společně sál Akropole rozezpívali Divine Bell i rozesmáli předělávkou osmdesátkového hitu Final Countdown.

Jestli jim to klape stejně harmonicky i mimo pódium, nelze jim než závidět. Ti dva byli pro sebe snad stvořeni a svou radost z hraní umí dokonale přenést na publikum. Ještě jednu osobu však nesmíme opomenout - nemenší podíl na výborném koncertu měl i Fleckův zvukař, se kterým se prý Béla kodrcá na cestách už pětatřicet let.